Micwa ase – Binjan bejt ha-bchira (Pokyn zbudovat chrám)
(word přímo ke stažení)
Sefer Ha-chinuch vyučuje: Pokyn zbudovat Chrám k poctě Vznešeného, o kterém jest řečeno, že právě tam mu budeme přinášet naše korbanot, tam budeme putovat během tří Poutních svátků, aby se celičký Jisroel třikrát do roka shromáždil na společném místě, jak čteme: I udělajíť mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich (ex 25:8). Tento pokyn pochopitelně zahrnuje i všechna ustanovení o zařízení chrámu, jeho nástrojích a nádobách potřebných ke službě – jako například menora, chléb předkladný, oba oltáře a všechno jejich náčiní ..
Kořenem tohoto Pokynu, jak se za chvíli ukáže – je především důstojný respekt s nímž přistupujeme k Panovníkovi, a tedy i k místu, kde mešká Jeho přítomnost. Každý,kdo sem mířil, aby se přiblížil prostřednictvím korbanot, neměl-li v sobě dostatek důstojného respektu, přicháíval marně. Tradice dokonce učí – kdo se přiblíží svatokrádežně, nezůstane živ …
Tedy i kohanim určení k jednotlivým službám a stejně tak i levijim určení k jejich asistenci se naprosto pravidelně oddělovali ke svatosti. Aharon podle učení tóry dokonce pravidelně symbolicky odděloval a posvěcoval syny Lévi , než vůbec směli v Chrámu pozdvihnout svůj hlas ke zpěvu. (dosl. „předkládal“ jako tnufa).
Dříve než vstoupím do svatých prostor, umyji své ruce k rituální čistotě, přemýšleje o tom, jak výjimečný a oddělný je onen lid, kterému bylo dopřáno přijmout všech sedmdesát tváří Tóry.
Kdy v každé z nich jsou utajeny neskutečné mystické kořeny, z nichž pak pučí další a další výhonky. A každičký výhonek se prohýbá pod hrozny vzácných plodů dodávajících srdci prozření, prozíravost a moudrost. A den co den vykvétá navíc všem, kdo jim věnují pozornost, nový a nový květ. Květ moudrosti a laskavé mysli. Oči se otevírají a před nimi se objevují nesmírně rozlehlá a hluboká údolí Moudra, která žádný člověk není schopen pojmout v jejich celé šíři, jak ostatně zapsal již moudrý král: Pokusil jsem se být moudrý, ale dokonalost Moudrosti se mi stále vzdalovala (exl 7:23);
Přesto - nejsou snad i pouhé střípky této Moudrosti velikým lékem pro každého, kdo se jí věnuje? Není snad sladká a rozkošná, bez ohledu kolik jsme z ní přijali? Vždyť blaženství ovoce stromů v zahradě jsou tak nesmírná, že je žádný člověk nedokáže pobrat. A tak si saháme alespoň po uzdravení, které z listí onoho stromoví můžeme čerpat.
Jedině takto, vědom si té nesmírné rozlehlosti a hloubky, vědom si toho jak neskonale mne převyšuje, mohu si dovolit otevřít ústa a začít studovat tak, jak nám to doporučují rabbonim: Ať ji studuje každý, dokonce i bez ohledu na to, že nerozumí všemu, co studuje … Neboť jest psáno: Umdlévá duše má touhou poznat všechny tvé soudy… (ps 119:20)…
Uvědomme si také, že cokoli po nás tóra požaduje, není dáno ničím jiným než vůlí Vznešeného prokázat nám co největší dobro, učinit nás připravenými a hodnými přijmout všechno to blaho a dobro, kterým nás Vznešený může zaplavit. Proto nám odhalil cestu, jak se stát lepšími. Tu cestu ukazuje právě tóra. Jejím konáním a naplňováním jejích pokynů činíme vlastně vůli Panovníka – a ta je jen o jediném: Aby člověk byl schopen a hoden přijmout všechno připravené blaho. Kdo to odmítá, škodí neuvěřitelně především sám sobě. Poznal a poznává jeho Vůli, a přesto koná proti ní. Tóra k nám promlouvá v jedné ze svých vět zřetelně: Nyní tedy Jisroeli- Co si asi tak žádá tvůj Panovník od tebe? Jedině abys ho cele respektoval a chodil po všech cestách jeho, abys ho miloval a sloužil mu celičkým srdcem, vší svojí bytostí, bděle ostříhaje jeho pokynů a ustanovení, kteráž tobě já, učitel tvůj (Mojžíš), dnes nařizuji. Jsou totiž pro tvé dobro! .. (dt 10:12-13);
Jinými slovy – micwot tu nejsou kvůli Nebesům, Vznešenému nezáleží na tom, aby je „plnil“. Jsou tu jen a jen pro tvé dobro. Vždyť hned v následujícím verši čteme: Vždyť Panovníkovi náležejí nebesa, nebesa nebes i země se vším, co na ní jest …(dt 10:14). Jakoby tím mělo být podtrženo – Vznešenému nijak nezáleží na samotných micwot, nýbrž na tom, aby tobě dobře bylo, protože tě miluje. Konání micwot tedy znamená především obrovskou touhu po jejich vnitřní obsahu, po oné lásce a laskavosti, která je v nich nachystána, touhu, kterou prožívají při jejich naplňování. Jsouce si vědomi, že v pokynech Panovníka a jejich naplnění spočívá požehnání a dobro pro celý vesmír. Proto – právě s touto kawanou – je konají. Díky nim získávají svůj díl v tomto životě a zároveň naději na život v Ejden, Zahradě Hospodinově.
Lze pak ovšem při takovém přístupu nenatrefit anebo minout zdroj Dobra?
A navíc! Vznešený a Sladký učinil lidskou bytost (jako jedinou ve vesmíru) schopnu skrze tóru Jeho vznešené vlastnosti poznávat. Čímž se navazuje další nesmírně silné pouto mezi stvořením a Stvořitelem, až se nakonec celá bytost roztouží plnit výhradně vůli Panovníka, který nás tak nesmírně miluje. A už vůbec nekalkuluje dokonce ani s oním blahem, které je v jednotlivých pokynech obsaženo. A tento ušlechtilý stav, o kterém se traduje, že ho cele dosáhli praotcové a řada dalších cadikim, je kategorií nejvyšší. Kterou však může díky konání Pokynů dosáhnout naprosto každý.
Začneme-li se na micwot dívat tímto pohledem, snadno pochopíme, proč nás (jednou z nich) Vznešený zavazuje rovněž ke zbudování stavby, ve které bychom mohli předkládat své modlitby a přiblížit se k Panovníkovi. Kde by se naše srdce pozdvihla k vyšší úrovni služby? Ne snad, že by Panovník potřeboval sídlit v nějaké lidskou rukou zbudované stavbě, uchýlit se mezi její zdi. Ne snad že by záleželo na tom, je-li z cedroví a borovic. Vždyť mu náležejí nebesa, nebesa nebes i země se vším, co na ní jest, a přesto ani nebesa a nebesa nebes Ho nedokážou postihnout a obsáhnout.
Dům postavený člověkem nemůžeme považovat za něco, čím by byl Panovník ve vesmíru oslaven. Je tu jen proto, aby očistil naše vlastní nitro.
Protože nitro se očišťuje konáním – skutkem. Do té míry, že začíná toužit po dobrém, touží uchovat to Dobro, prosadit ho a přilnout k němu. Právě proto, že Vznešený si přeje dobro všeho stvoření, jak jsme si již stačili říci. A jedině z tohoto důvodu (platí-li tóta a její poselství) nám určil a stanovil jedno konkrétní místo, které smíme vnímat jako souhrn čistoty a neposkvrněnosti. Místo, kde se lidská mysl může nejlépe zaměřit směrem k Němu.
Toto místo vyvolil pro naše dobro. Jako bod, kde nám může být nejlépe na tomto světě. Zvolil ho jako centrum, učinil ho mezi všemi ostatními (a do té doby srovnatelnými, shodnými a vlastně stejnými) jakýmsi ohniskem, kde by mohl být poznáván. Zvolil ho jako prostor, kde očistou srdce a zdokonalením činů můžeme pozdvihnout svoji mysl k přilnutí k Jeho vůli.
V tomto duchu je zapotřebí chápat i tradiční přítomnost šechiny (šrijat ha-šechina ) právě na tomto Panovníkem zvoleném místě. A tak také snadno pochopíme, co míní tradice, když v traktátu Megila 28a učí: že svatost tohoto prostoru nepomíjí ani v okamžiku, octne-li se v ruinách. Že tedy „přítomnost šechiny“ na tomto místě není v žádném případě nijak vázána na bohoslužbu či na rituál zde provozovaný. Ani nemůže, protože toto místo vyvolil Panovník stejným způsobem a ze stejného důvodu, jakým povolává proroky, aby učili lid správné cestě a zachránili tak podstatu svého žití (nefeš). Ze stejného Milosrdenství, jakým touží po blahu svých stvoření, určuje jedno výjimečné místo, aby zde člověk dosáhl výjimečného zdroje požehnání a možnosti výjimečného oddělení ke svatosti – ovšem díky činu a konání dobra, které tam vykoná. A teprve tyto zásadní činy otevřou člověku (podle zákonitostí vesmíru) zároveň také zdroje dobra a blaha pro něj samotného.
Teprve v tomto smyslu je rozdíl mezí „svatostí“ tohoto prostoru v okamžiku existence Chrámu a po jeho zboření. A teprve v tomto smyslu je nutno rozumět pokynu, proč máme Vznešenému Chrám zbudovat, abychom se zde mohli modlit a sem směřovali své korbanot.
Už jsme si zdůraznili, že podstata bytosti závisí na činech. Takže pokud někdo z nás selže, nemůže se očistit pouhým ševelením rtů, pronesením slibu: „Pochybil jsem, už to neudělám“ někde u Západní zdi. Teprve tehdy, pokud to dokáže naplnit a vykonat. Když v sobě sebere dostatek sil, aby selhání napravil. K tomu patří mimo jiné i skutečnost, že ze svých vlastních zdrojů oddělí stanovené skutečnosti a dá si tu práci, že se dostaví až za kohenem a spolu absolvují vše, co učí zákon. Tím si ještě lépe uvědomí škodlivost každého prohřešku a daleko rozhodněji zatouží se k němu nevracet.
Poměrně zřetelně to vysvětluje Ramban ve svém komentáři k Vajikra (1:9): jelikož se lidské konání řídí a uzavírá jak myšlenkou, slovem i skutkem, dostáváme při očišťování a smíření viny pokyn jednat (přinést korban a vložit na něj své ruce), pokyn pojmenovat (vyznat vinu). Pálení „drobů a ledvin“ symbolizuje centra myšlení a choutek, pálení „hnátů“ symbolizuje nástroje, jimiž k pochybení došlo – nohy a ruce. Kropení krve pak symbolizuje celou lidskou bytost, podle verše „krev jest duší života“ (gn 9:4). A tak rituálně konáme a v mysli uznáváme skutečnost, že si uvědomujeme, že k porušení harmonie došlo jak tělesně, tak i duševně. Že jsme si vědomi, že by mělo dojít k prolití naší vlastní krve a spálení našich údů. Nicméně Vznešené ve svém neskonalém milosrdenství konstituoval náhradu – korban. Krev obětiny za naši vlastní, její údy namísto našich. Podle pravidla nefeš tachat nefeš. Zbývající části a případné pokuty jsou tu proto, aby z nich mohli být živi učitelé Nauky a mohli se za nás mohli přimlouvat. Tamid (ustavičná služba) je zaveden jako symbol toho, že někteří jedinci nebudou schopni si své selhání přiznat a tím pádem nezatouží ho napravit…
--------------------oo
pozn.: rozhodující je princip popsaný výše spolu se symbolikou vysvětlenou dále a především pohnutka. U vlastních selhání a vědomí nezbytné potřeby nápravy není víceméně co řešit. Jsem si vědom viny, chci ji napravit a jednou z několika součástí tohoto „chtění“ je také ritualizace tohoto volního aktu. Platí-li navíc pravidlo, že konáním dobra se učíme přilnout přímo ke Stvořiteli a tím pak ve „fyzickém světě“ otevírat zdroje vyššího Blaha pro samotné blaho světů, pak pravidelná a ustavičná oběť (tamid) je vlastně právě takovým aktem milosrdenství za ty, kteří sami o sobě tuto potřebu (ještě) nemají. Nic z toho však samo o sobě nemá „očistnou“ sílu, Vznešenému, jemuž náležejí nebesa, nebesa nebes i země se vším, co na ní jest, na tomto aktu jako takovém nezáleží, ten je nám dáván z docela jiné vyšší lásky úplně stejně jako pokyn, nevytínej ovocné stromoví začneš-li obléhat město – pro vesmír, člověka i pro Nebesa je podstatná touha vrátit vesmír k původnímu „a viděl Bůh, že všechno je Dobré …“
Ramban pak pokračuje dále a uvádí i další agadické komentáře pokoušející se vnést světlo na funkci korbanot. Mají být přinášeny z toho „zboží“, které „potěšuje nitro člověka“, jako právě například maso a víno a chléb. Vždyť právě těmto skutečnostem věnuje šlověk nejvíce svého zájmu a také nejvíce svého úsilí. Pro chudé a nemajetné je ustanovena mouka, která je obrazně řečeno centrem jejich každodenního přemyšlování. Jiným obrazem pro pochopení korbanot je příměr k dobytčeti. Neobětujeme květiny, kovy ani jiné skutečnosti, protože člověk a hovádko (stvořeni téhož stvořitelského dne) se od sebe po základní fyzické stránce nijak neliší. Jediné, co nás od nich odlišuje je naše myšlení a schopnost pojmenovávat skutečnosti. Má-li někdo skutečnosti pojmenované (srovnané) a přesto poruší pravidla a selže, sám se jakoby zbavuje svého rozumu a stává se hovádkem. Fyzická destrukce dobytčete, spálení částí obětiny a jejich proměna v kouř „zápalů“ může také pomoci člověku připomenout, že i z celé jeho fyzické existence zůstává na konci právě jen mysl a duchovní dědictví, které po sobě zanechal. Může přehodnotit svůj pohled na sebe sama v tomto světě a daleko více si cenit právě toho, čím ho Stvořitel obdařil – duchem a myslí. Ta jediná přetrvává věčně. A rovněž pak i tělo, které je s ní propojeno, má určitou šanci přetrvat věčně - při vzkříšení za předpokladu, že bude naslouchat a půjde cestami, kudy ho vede hlas ducha.
Dá se říci, že ritualizace tohoto procesu (mj. na základě uvedených obrazů) pomáhá mít se na pozoru před selháním. Tóra nám tak poskytuje ujištění a zároveň i šanci, že opřeme-li se o tento ušlechtilý způsob jednání (při smiřování se se svými nedostatky), podaří se nám rychleji zklidnit srdce i celou bytost, že je nám vina konečně odpuštěna. Pochopitelně za předpokladu, že jsme chybovali omylem.
Jinak je tomu u těch, kdo se dopouštějí přešlapů svévolně. Protože v tomto případě uvedené symboly nejsou nic platné.(Svévolník je totiž horší než nepřemýšlející hovádko, jedná vědomě, používá svůj rozum i slova k páchání zla). A ne nadarmo se učíme: Bič na koně, uzda na osla a kyj na hřbet blázna… (prv 26:3); U svévolností musí následovat i patřičný trest.
Není problém dokonce ani s dobrovolnými dary. Vždyť to, co jsme si stačili říci, tj. že chrámová služba slouží k přípravě srdce a mysli, platí i u darů dobrovolných. Korban ve svatyni slouží k omezení tělesnosti a pozdvižení ducha. Což i nedavot (dobrovolné oběti) zcela splňují, a ten, kdo je přináší, získává tak jak tako prospěch tím, že je morálnější a ukázněnější.
-----------------oo
pozn.: I pro něj platí destrukce a „ponížení“ tělesné složky a povznesení (v dýmu vůně zápalů) symbolů mysli a touhy – vnitřností a ledvin.
Pozoruhodný je i korban kozla Azazel. Který býval vyhnán živý k záhubě do krajiny pusté. Jakoby tímto obrazem mělo být naznačeno, že by si naprostý svévolník (raša gamur), neměl namlouvat, že poté, co přijme veškerý trest za své zločiny, bude mít šanci vrátit se zpět k Chrámu
(= přiblížit se k Vznešenému). Podobně jako Jeroboám a jeho společníci.
Stejně tak popel, který povstal z těla kozla Hospodinovi (tedy totálně destruované tělesno), zůstával na svém místě po řadu dní a nebyl z Chrámu vynášeno…
Kozel Azazel, který na sobě nesl všechny viny a provinění, symbolizuje zase skutečnost, že ti největší popírači, jedinci kteří odmítají vzkříšení anebo zkreslují pravdu, a také největší nepřátelé Jisroele, nikdy neuvidí ono budoucí blaho, jejich červ nikdy nepomine a jejich výheň nikdy neuhasne. Podobně jako kozel Azazel, který již neměl šanci navrátit se do ležení Jisroele. Nikdy už nenašel cestu do Chrámu, ani k porážce (ponížení tělesnosti), ani ke spálení (povznesení ducha). Ani ke kropení (symbolické přijetí trestu nefeš tachat nefeš). Tento kozel jakoby prostě dočista zmizel z tváře země. Proto se také dočítáme, že když byl kozel svržen ze srázu, bylo jeho tělo již v polovině pádu rozbito o sklaní výčnělky na kusy. Symbol toho, že zánik každého raša ha-gamur je beznadějně definitivní. Kdo si sílu tohoto symbolu připustili, měli určitě opět o něco lepší šanci zpytovat své cesty a pokusit se o jejich nápravu.
A ještě jeden poznatek nám z toho plyne. Že totiž dokonce i trest přichází jedině z lásky, jak čteme: Kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého, ale ten, kdo ho miluje, ho občas také tresce … (prv 13:24);
Nepodceňujme dokonce ani skutečnost, že korbanot mají své kategorie, členění a rozdílné složky. Pokus vysvětlit to tím, že jejich členitost je nám dána za účelem, abychom soustředním se na ně – tj. úpěnlivou službou – povznesli svoje myšlenky a ponutky správným a vyšším směrem, je maličko naivní. Ve srovnání s tím, co o korbanot referují naši učenci a tradice, je to představa víceméně naivní až dětská. A dokonce ani při takto základním pohledu bychom je nedokázali dost dobře přinášet bez zásadní a účinné pomoci tradice a mekubalim, které nám je pomáhají pochopit hlouběji. Protože, žel, jsme dnes jako pošetilci tristně připoutání k tělesným skutečnostem a tělesnému vidění. Podle přísloví: Kde je mnoho jídla, tam jí pro ducha daleko méně prostoru …
Korbanot mají svojí hlubokou symboliku – proto (jak uvádí například traktát Sota 14a) při korbanot v souvislosti s naší tělesností „sota“ (hovadnou složkou našeho bytí), je obětováno hovádko, zatímco při korbanot ohledně „malomocenství“ způsobeného švitořením jazyka (lašon ha-ra), obětujeme švitořivce – ptáčata… Stejně tak není pravidlo setrvat v rámci nida po sedm dní odděleně žádný striktní (trestní) předpis pro ženy, ale jeho smyslem je blaho (pohnutka Nebes pro naše dobro). A proto naši Moudří vysvětlují: To aby se touha muže po manželce (takto cudně se chovající) patřičně zvýšila. Žena není vyloučena od muže, ale partneři se pro své větší dobro oddělují vlastně oba.
Každá micwa je tak složitým a velkým souborem. Jednak souborem pravidel, která mají svůj přirozený smysl, ale také zároveň souborem symbolů a náznaků, které je třeba poznávat, pronikat do nich a radovat se jimi.
Co víme o platnosti této micwy? V dobách před vybudováním Chrámu v Jerušalajmu se korbanot přinášely na různých místech – protože jejich smyslem je přiblížit se k Panovníkovi, ale poté, co došlo k vyvolení a posléze i ke vztyčení chrámu – podle verše: totoť bude místo na kterém spočinu, neboť jsem si je oblíbil… (ps 132:14), všechna ostatní místa již ztratila svoji validitu, aby tam bylo možno přicházet s „přiblížením“ – s korbanot – a stavět tam Panovníkovi nějaké chrámy (Zev 112b); Jen zde byla svatyně, svatyně svatých a ještě tzv. ulam – tj. místo před samotnou svatyní. Tyto tři složky se pak nazýval hejchal (palác). Okolo tohoto paláce byla pak učiněna hradba – podobně jako kdysi na poušti přepážka oddělující Stánek od prostoru pro obecný lid. Ten se pak nazýval Ezrat – a sem měl přístup skutečně každý, kdo toužil přiblížit se ke Vnešenému až tam, kam jeho možnosti a srdce povoloval. Celému komplexu se pak říkalo mikdaš (chrám).
Chrámový komplex byl pochopitelně vybaven náčiním a služebními předměty přesně tak, jak stanoví a učí tóra. Je pozoruhodné, že ve chvíli kdy došlo k jejich opotřebení anebo jemnému poškození, nebývaly opravovány, jako jiné běžné náčiní, ale byly odstraněny. uloženy do genizy a nahrazeny docela novými, podle pravidla, že v místě, kterým bohatneteme, nemá šetření smysl …
Není od věci uvědomit si také limity, kam až v chrámovém okrsku směl běžný lid, kam až kněží kohanim. Všechny tyto souvislosti a jejich symboly objasňuje talmudický traktát Midot.
Platnost této micwy nastává ve chvíli, kdy je většinu lidu Jisroele zaměstnána prací na své půdě v zemi Jisroel a jedná se o společnou micwu, tedy o Pokyn, který nezavazuje jedince, ale celé společenství.
oo==========oo
