Hebraizace evropských jmen a příjmení
„Hebraizace“ anebo „šlilat ha-gola“ ? … Jmenoval se David Gruen.
Je po něm pojmenováno důležité letiště a je nerozlučně spjat a zcela právem spojován s existencí moderní Izraele. Dodnes se přesně netuší, kolik v něm bylo z Mojžíše a kolik z Washingtona, kolik ze zapáleného žida a kolik ze sionisty. Jeho podrobnou cestu tímto světem přenechejme jeho životopiscům a nepřátelům, nás v rámci seriálku „Třetí jméno“ zaujme ze všech jeho zásluh (a také kroků vedle) skutečnost, že je mu mj. připisován i zásadní podíl na zpětné hebraizaci židovských jmen. David Ben Gurion.
Nepřisuzujme mu hned stejné pohnutky, které vedou nás v naší zeměpisné šířce k neustálemu přejmenovávání nábřeží, náměstí a ulic, k erekci památníků a jejich strhávání, jak se to snaží o Ben-Gurionovi tvrdit anti-sionistické jazyky. Narodí-li se někdo na sklonku devatenáctého století /1886/ v Samoděržaví, byť na území dnešního Polska, má dost příležitostí zažít si antisemtismus na vlastní kůži a ve svém bezprostředním okolí. Není divu, že vnímá bezpočet „židovských“ příjmení typu Kahlkopf (dutohlav), Rojtšvaněc (eufemisticky řečeno – zrzavá oháňka) anebo obyčejný Porges / Borges (lichvář) jako jen další projev neuctivého přístupu majority vůči „jejím“ židům.
A tak, ačkoli on sám není přímo vynálezcem termínu „šlilat ha-gola“ (tj. odvržení, anulace exilu), velice dobře mu rozumí. A uvědomíme-li se, z jakých studánek se napájely kořeny moderního sionismu, napůl z politického a osvíceneckého radikalismu (snahy rozejít se se životním stylem ghetta) a napůl ze snů o biblické Zaslíbené zemi, není ani divu, že se tendence „odvržení dědictví exilu“ – šlilat ha-gola nakonec ujaly a projevily i v jeho přání (podle uštěpačnějších dokonce prý požadavku!), aby všichni diplomaté a státní úředníci nově vznikajícího státu měli „ryze“ židovská jména a příjmení.
Tomuto trendu předcházelo již v předválečných letech „hebraizování“ místních jmen – často také za pomoci biblické zvěsti – což se dnes paradoxně (jak jinak) vymstívá a slouží jako jeden z argumentů o tzv. kulturní okupaci Palestiny. Pro ilustraci – představme si, co by se asi stalo, kdybychom se tady u nás začali konečně svobodně a bez falešných tabu hádat, kdo kde byl dřív. Jestli Němci a nebo Slované? A začali bychom rozebírat, jestli u kořenů jmen Krnov a Bruntál stojí skutečně ten německý myslivec (Jaeger tj. Jaegerndorf / Krnov) a medvěd ( Baer tj. Baerenthal / Bruntál) jak je tomu v erbovních znacích oněch měst, anebo zda-li šlo o prastará slovanská sídliště, kam se německý živel teprve „dosídlil“ za Přemysla Otakara, až nakonec převládl i kulturně? A proč se naopak moravským Hranicím říká Weisskirchen? Ale to jen na okraj.
Jiný paradox je naopak z těch úsměvnějších. Traduje se, že Ben-Gurionovi namítl jistý jeho diplomat, že si své rodové jméno rád a s chutí „hebraizuje“, pokud mu bývalý David Gruen bude schopen ukázat jediného „goje“, který by nosil tak „židovské“ jméno jakým je ten „jeho“ Lifschitz….
Nicméně znovu zdůrazňuji, nešlo tehdy o žádný diktát, spíš o nadšení. Ke všemu dost snadno pochopitelné. A tak se začalo hebraizovat „ve velkém“. Řadu konotací si lehce domyslíme. Pan Golgberg se stal panem Har-Paz(doslova „horou přečistého zlata“), pan Silbermann třeba panem Kaspi (z hebrejského kesef – stříbro) a pan Edelstein panem Even-Chen. („Vzácný kámen, Kámen půvabu).
Všichni z diaspory přišedší židé, kteří ve svém příjmení nesli něco málo od vína, si tento dar nebes, jehož gematrie odpovídá 70 a symbolizuje „tajemství“ a bez kterého je každý židovský kiduš naprosto nemyslitelný, samozřejmě podrželi – ovšem v nové „hebraizované“ podobě – Weinstock, Traubenstock a tedy Traubitschek a Roubíček se přiklonili buď přímo ke jménu Gefen (vinná réva), pánové Traub a Weintraub zvolili ten „hrozen“ Enav aneboEškol, Weingarten a Weingertner – vinohrad (Kerem).
Odhadnete, kým mohl být pan Šachar? Stačí si vzpomenout, kdy začíná čas pro večerní modlitbu „šachrit“? S objevením prvních tří hvězd, z nichž jedna – ta nejjasnější – bude určitě Večernice/Jitřenka alias Morgenstern. Jaarznamená v hebrejštině les. Pan Jaari tedy mohl být kdysi docela dobře panem Waldmannem. A kdyby „hebraizaci“ absolvoval i Siegmund Freud, byl by z něj dnes třeba rav Šuni Sasson (radost/freude) podobně, jako je náš spisovatel Viktor Fischl zároveň Avigdorem Daganem.
Proč zůstala Ruth Bondy i v Izraeli Ruth Bondy? Protože rodiny, které mají historické vazby k významným předkům tzv. jichus — jsou již natolik „židovské“, že v jejich případě se hanlivý pel diaspory vlivem světla, které rodinné jméno reprezentuje, vytrácí. Bez hebraizace zůstaly například rody Horowitz, Einstein, Rotschild, Landau, Shapiro, Solovejčik a Šaltiel (poslední dvě jsou slavné rabínské dynastie)
A vrátíme-li se obloukem k Ben Gurionovi, v moderním Izraeli je samozřemě také široká škála „synů“. Wolfensohn / Be-Zeev; Simonides / Ben-Šimon; Hirsch / Ben-Cvi apod. A vedle nich i synů jaksi obecně míněných: Ben-Ami (syn mého lidu) a Ben-Cijon.
Cesta doslovného překladu. (Goldberg = hora zlata tj. Har-Paz) byla jen první z několika . Druhou je například cestaspodoby (homonyma). I tady platí Koheletovo „nic nového pod sluncem“ – v historii jsme se se spodobou setkali. Zejména u přenosu významů zkratkových jmen Katz, Schub a Schuetz. Že Katz není kočka, víme, ale ani Schubovi neměli nic společného ani s dávkami, ani se strkáním ba dokonce ani se smykem, ačkoli německé Schub tyto významy nese. Původně byl jejich předkem košerák a dohližitel na košernost rituální porážky – tedy śochet u-bodek – šw*b… A odtud dost možná i Schwob, Schwab. Podobně máme tendenci ve jménech Schitz, Schuetz, Schitzler apod. slyšet ono německé schützen (chránit, střežit) – bezpečnější ale bude, podíváme-li se, jak se zkracoval „vyslanec a mluvčí obce“ – šalijach cibbur (š*c)… Podle některých by mohlo být i u kořene jména Neumann nejen ono novum (nový v naší obci, příchozí, je tu nový – rousínovské náhrobky a tedy i matriky mají dokonce jménoNeuda) ale také původní hebrejské neeman – ve smyslu, důvěryhodný a věrný člen komunity – viz také jiný opis pro synagogální funkci šalijacha – neeman ha-eda (= zhruba „pověřenec obce“).
Touto cestou se z Arika Scheinermana stal Ariel Sharon, ze Šimona Perskyho (kdovíproč jejich rodině říkali na Bílé Rusi perský?) zase Šimon Perez (ten, který zaceluje trhliny) a z Ehuda Broga Ehud Barak (blesk, oslnivý záblesk). Také z Rusi přišedší Školnici (poruštělí Kantoři, Lamdani a Schuelleři) se přiklonili k vinnému hroznu – Eškol. Rosenovi, Rosenbergové a ti, kdo měli ve jménu růže si mohli vybrat mezi aramejským Vardi (růže, lile) aneboRozen (urozený); Všichni – a že jich nebylo málo – jejichž příjemní končilo na –feld zase mohli v rámci zvukové spodoby sáhnou o „kovově znějícím“ jménu Peled (ocel).
Třetí skupinu tvoří opozita. Zde lze směle prohlásit, že jde skutečně o ryzí šalilat ha-gola – odhození nánosů exilu. Tvoří ji především nová jména, která se pokoušejí o satisfakci za dosavadní neuctivé přezdívky. Takto se ze všech křivých potoků (Krummbach) a křívých nohou (Krumbein) , ze všech Kahlkopfů, Rojtšvanců a Picků (skoba – nosatec) staly konečně bytosti krásné (Jafo) a pohledné (Adir); z Porgesů (lichvář) lidé přející (Nadiv) a ryzí (Jašar), lidé důvěryhodní (Amiti) a veskrze laskaví (Ben-Tov). Neuvěřitelně silné, symbolické a nadějí zvučící jméno je z aramejštiny převzaté Di-Nur. Znamená doslova „vytržený z ohně“ a ti, kdo si je volili, tak reflektovali onen neskutečný zázrak přežití celé té laviny šoa.
Poslední skupinu pak tvoří jména zcela nová. Zde převládá především zemědělská symbolika patrně ovlivněná sionistickým nadšením prvních budovatelů. Např. Regev (hrouda, rodná hrouda), Nir (zorané pole) anebo Talmi(brázda). Na biblické rouby zase navazují novotvary stylu Ben-Arci (syn své země) anebo Avigur (zde sídlíval můj otec) apod.
Zalistujeme-li například současnými telefonními seznamy v Izraeli, může až překvapit, jak procentuelně poměrně vysoký je výskyt jména Nimrodi. Přitom midraše a celá tradice líčí biblického Nimdroda v ne příliš lichotivém světle (ukradl košilku Pokoje Prvotního Adama, byl úhlavním protivníkem praotce Abrahama atd.), a dokonce pod vlivem rabínského judaismu se v lidu Jisroele ujalo označení „nimrod“ v témže smyslu asi jako Lausbub v němčině. Tedy cosi jako „pěkné kvítko, uličník.“
Dobře známe i talmudicko-biblický pokyn, že památka spravedlivých má být připomínána, což se nakonec objevuje i ve zkratkách za*l (= zichrono li-vracha tj. jeho památka nám budiž požehnáním) anebo zaca*l (= zecher cadikim li-vracha tj. památka spravedlivých je nám požehnáním), které nacházíme na náhrobcích lidu Jisroele již po celá staletí a které – někdy z nedostatku poznání anebo invence – překládáme po knutou německého seeliges Andekenponěkud neobratně jako „blahé památky“.
Stejně důsledně bývával kdysi respektován pokyn – že naopak jména těch, co selhali (rašajim) připomínána být nemají. Proč tedy Nimrod? U kořene tohoto jména (resp. této volby) stála určitá nespokojenost s náboženstvím případně s náboženským pokrytectvím. Kdo si vybral jméno Nimrodi, jako by sice tiše, ale přesto dostatečně „nahlas“ protestoval proti tradici.
V moderním Izraeli se narodila nejen nová hebrejská příjmení, ale i nová vlastní jména. Přičemž hranice jejich využití se občas stírají. Tak například již zmíněný Ben-Ami, Nadiv (štědrý) anebo Amit (důvěryhodný) slouží nezřídka i jako jména osobní. Dále zmiňme v biblických dobách málo známá jména typu Amichaj (můj národ žije), Doron(dárek), Jaron (budu jásat) anebo Ravid (ornament) – z dívčích jmen například Lior a Orli (svítá mi), Liraz(schovám si tajemství) Pazit (Zlata), Varda (růže) anebo Ziva (jas). V současné době navíc začíná převládat snaha dávat potomkům jména jednoslabičná, často použitelná pro obě pohlaví: Tal (rosa); Raz (tajemství), Šaj (dárek) Gal (vlna) apod.
Veškerá výše uvedená pravidla samozřejmě platí i pro případné konvertity.Tedy co se týká příjmení. (A pokud se rozhodnou nadále žít v Izraeli.) Své synagogální jméno, jímž budou do budoucna voláni k tóře, získávají při obřízce. Ženy a dívky (z důvodu platné židovské svatby a případného getu) při konverzi.
Závěrem bych se ještě jednou vrátil k termínu šalilat ha-gola. Šalilat není absolutní a jednoznačné odmítnutí diaspory. Dítka Jisroele nikdy nepřestala ve svém srdci nosit svou bývalou domovinu. Svůj štetele. Krom toho by šlo zároveň o nehorázné pokrytectví. Vždyť kolik z nich (ačkoli jsou de facto plnoprávnými občany státu Izraele) zůstává v exilu! O tom svědčí židovské komunity kvetoucí porůznu po světě. Šalilat se týká odmítnutí toho, co z milovaného štetlu opravdu vytvářelo exil. Ponižování, nedůvěra, omezování a diskriminace. Tuto formu šalilat může absolvovat, žít a naplňovat podle mého soudu úplně každý. Lifschitz i Šamir, žid i nežid. A dokonce bez ohledu na nejrůznější -izmy a –izace…
1) Nomen omen - u nás a na Shekelu.
2) JIdiš - Mamelošn; vliv jidiš a ladina na některá jména i rodinná jména - u nás a na Shekelu.
3) Šinuj a kinuj (změna a přezdívka) a také drobné obchodování s anděly v nemoci, při smůle anebo hrožení - u nás a na Shekelu.
4) Hebraizace a zpětná hebraizace - u nás a na Shekelu.
--- Další témata ----o
1/ Návody a triky (abecední slovníček hesel) - nejde o hotový slovník, ale pokud se při práci okolo hřbitovů anebo se hřbitovy setkáte s pojmem, který váš u nás na Kešetu zarazí, možná právě tady najdete vysvětlení, jak jsme to mysleli. Ostatně, nechť nic neplyne násilím, ale prolistovat (scrollnout) si tuto stránku můžete vždycky. Děkujeme.
