Patří ke zdi ..                                                                          (text ke stažení)

 Jen několik epitafů ze Strážova (Drosau), dnes už jakoby lesního židovského hřbitova nedaleko od stejnojmenného šumavského městečka. Podle pramenů založeného  okolo roku 1408. Záměrně se věnujeme pouze těm, které při jeho návštěvě najdete těsně podél jeho obvodových zdí.

            Koho tam najdeme? Sebevrahy, jak se falešně traduje (možná bezděky pod vlivem křesťanské praxe) z hlubokých století? Nikoli! Jen bytosti. Lidičky a děti.

V židovském světě je sice sebevražda podobně jako ve zbytku vesmíru považována za skutek nepříliš vítaný, protože bytost si tím totiž takhle svým způsobem ukracuje svoje „povinnosti“ tady v tomto světě, kde máme šanci spolupracovat na tikun ha-olamim (tedy nápravě původní Harmonie). Nicméně zatímco sebevražda je skutek neradostný, sebevrah je vždy a stále jen křehká lidská bytost (možná ještě daleko křehčí než my, kteří bychom snad chtěli soudit namísto lítosti), a kdo Jiný než Sladký požehnaný dokáže míru bolesti, která tuto bytost k onomu činu dohnala, změřit správně? Vždyť i král Saul nalehl na meč, když pochopil, že je bitva ztracená a v předtuše, co by ho čekalo, kdyby se dostal Filistinským do rukou živý.

            Sebevrah není odsouzeníhodný. A v židovské tradici tedy také není nijak odsuzován. Tak jako už zaživa plnoprávně patřil  do společenství Jisroele, patří tam pochopitelně i ve chvílích, kdy je ukládán do prachu země, aby spolu se všemi Spícími v prachu očekával na vznešené troubení šofaru, které tentokrát neohlásí ani novoletí ani pohotovost k bitvě, ale přímo vzkříšení z mrtvých – náš nástup k „turniketu“, kde lhát a odsuzovat, posuzovat a spekulovat už nebude mít smysl.(A proto v podstatě nemá smysl ani „tady“ !!!)

            Naopak. Místa při zdi jsou v židovském světě považována za místa navýsost čestná. Na většině hřbitovů zde najdeme ty nejvýznamnější příslušníky a členy obce. Bytosti plné zásluh o rozvoj a zejména duchovní rozvoj komunity. Sem  se také ukládají a vezdívají náhrobky, které během času ztratily sevření hrobové prstí, uvolnily se a třeba i sklouzly ve svažitém terénu daleko od svého původního místa. A protože každý kámen je jednak „varováním“ živým: Pozor, tady je nebezpečí rituálního přešlapu tzv. tumat!“, je zároveň také „korunou spravedlnosti“ té každé konkrétní a jedinečné bytosti. To jen „dřevorubci náhrobků“ si pro „zhezčení“ židovské památky dovolují vytvářet z políček života za životem jakási lapidária. (Viz Kešet, část 4 –  Péče a údržba);

 Jen málokdo rád nosí cizí korunu. A pokud již zkušenost živých nesahá  k nikomu z udržovatelů příběhů, a nelze „korunu“ vrátit, dává se ke zdi anebo přímo do hřbitovní zdi při její nejbližší úpravě. Nejde o „pořádek“ na hřbitově anebo jen ryze „hliněné“ (racionálně pragmatické) důvody. Všechno je totiž napsáno v tóře, a důvodem proč slovutní a „poztrácení“ ke zdi patří je verš, který najdeme v prorockých knihách Šemuele v příběhu, kdy maličko lakotný Nábal vyhnal muže z Davidova doprovodu, kteří ho přišli poprosit o trochu jídla, ačkoli to byli spolu s prchajícím Davidem muži prospěšní velice, nikdy nikomu neučinili křivdy aniž komukoli cokoli zahynulo. Hradbou a zdí nám byli po všechny dny, dokudž jsme s nimi byli … (i.sam 25:15-16);

            Pietní a cudná místa „při zdi“ jsou také určena tzv. nefelachim – dětským pohřbům. Z hebrejského nefel – neviňátko, nekřtěňátko (přičemž ten druhý výraz je v židovském světě pochopitelně anachronismem, a  uprostřed lidu Jisroele jsou to prostě „jen dítka, která nestihla přežít svých prvních třicet dní života“ a dospět do fáze tzv. bnej kijum). Jednak – jelikož miminka ještě nepatří do společnosti“dospělých“ – a nezapomínejme, že ačkoli naši mrtví nestraší ani nevylézají ze svých lůžek pod hrobovou prstí, pořád jsou vnímání jako občina a společenství Jisroele. Dokonce do té míry, že ve společném hrobě se nepatří, aby leželi ti, kdo si nemohli lehnout do společné postele zaživa. Například lidé příbuzensky nespříznění, ale třeba i dědeček s vnučkou…

Chcete-li s námi  o tématu diskutovat, lze si povídat mj. také na Shekelu.

Kdo tedy patří ve Strážově ke zdi? Například maličký Alexander Stadler: Rozkošný mládeneček, laskavý a tolik milý, přesladký jako lilie. Usnul tu v poklidném odpočinutí a pospí si až do chvíle, kdy se ozve troubení šofar a všichni spící v prachu procitnou ....
--------o

Epitaf naráží na lidu Jisroele dobře známá lamentace z Pláče Jeremiášova (svitek Ejcha), pravidelně čtené a studované během každoroční liturgie.
          Anebo rav Jaakov Kohner, o němž se do kamene napsalo : Jaakov se vydal svou cestou do Krajiny života, kam ho doprovodí andělé Panovníkovi ...

=o=
Naše srdce naříkají hořkým pláčem a duše se souží,
protože nám bylo odebráno potěšení zřítelnic našich ...
Ten v zákonitostech židovského života ryze pravdivý člověk
a předseda náboženské obce, jenž zasedl na lavice moudrých
pro větší slávu a chválu (Nebes)
===
Jak lahodný byl jeho hlas ve chvílích, kdy se přimlouval
k H*spodinu, B*hu na nebesích ve prospěch celého
shromáždění Jisroele. Pravda, spravedlnost a skutky
lidského milosrdenství ho učinily vpravdě dokonalým
uprostřed jeho lidu, jako jednoho z výjimečných ...
Býval nejen výkvětem kohanim, ale také velikou pomocí
sirotkům ...
Ach kolik laskavosti a milosrdenství je pohřbeno v tomto hrobě ...

 Stejně jako oba šámesové, rav Josef ben David a rav David Brumel. Z nichž první si do své koruny spravedlnosti svým žitovem a skutky vepsal:
                Rav Josef ben David, učitel Nauky a rabín, člověk chovající důstojný respekt vůči Nebesům spojený se samými ušlechtilými osobními vlastnostmi. Po dobu  více než padesáti let sloužil svým příjemným hlasem a s patřičnou kawanou jako šlijach cibur. Dokonale znal tóru i gemaru, kterou miloval jako sluneční svit. Jeho pohnutky se nelišily od jeho slova a ve vší úctě, která mu za to náleží, se s doslova lví odhodlaností vydával sloužit Trůnícímu na výsostech - Aj běda, jaká škoda té nádhery, která nyní tlí v prachu hrobu ..., zatímco zásluhy rav Davida Brumela komentovat netřeba: 

Zde je uložen b*habojný člověk David Bruml,
který býval šámesem ve zdejší synagóze
a zachránil při jejím požáru všechny svitky tóry.
Od hlavy až k patě neohrožený a bez obav
před ranami ohně ... Skonal a pohřbili ho dne
9. chešvan 5591 (tanceva) 

Zajímavý je i epitaf paní Esterl Brumlové:
Spořádaná a zbožná paní Esterl, manželka rav Josefa Brumla se dožila pětasedmdesáti let a poctivě se věnovala všem třem sloupům, na kterých stojí světy, podporovala také studenty tóry a každé ráno i večer se v důstojném respektu vůči Nebesům účastnila modliteb ve shromáždění (lidu Jisroele), prokazovala také milosrdenství nejen živým, ale i mrtvým. Osobně i finančně (be-gufa u-mamona). Pro to všechno si pokojně ulehni na své lože a kéž je tvůj spánek co nejpříjemnější ....
----------o
Třemi sloupy vesmíru (šloša amudej ha-olam) je míněna tóra, služba a skutky ,milosrdenství, respektive milosrdenství, soud a pravda, tak jak to učí talmud v traktátu Pirkej. Zároveň nás narážka o gmilus chasadim im chajjim u metim (milosrdenství nejen živým, ale i mrtvým) upozorňuje na existenci židovského pohřebního spolku ve strážovské obci, resp. její ženské odnože. 

Anebo jen docela prostý téměř lakonický epitaf, který na rozdíl od ostatních nevychvaluje, ale varuje …  (od 7. řdk) Po celých 93 let kráčel přímou cestou a od samého mládí se vyhýbal nátisku a loupeži (me-ešek we-gejzel chadal), a od chvíle, kdy dospěl a stal se slovutným, byl vždy živ z výtěžku svých vlastních dlaní až do okamžiku svého *navštívení. (Pokynu Nebes odejít výše) Proto může bez obav spát a jeho spánek bude sladce příjemný ....

Pro studenty epigrafiky (ti si ho však určitě najdou i v originále v sekci katalogů) je zajímavý i epitaf Taube bat Šimšon:

Holubice konečně našla odpočinutí ..
Totiž Taubele (holubička), dcera našeho učitele
a rebbe Šimšona, který zde v naší obci strážovské působil
jako šochet a bodek ...
=o=
Jen těžko lze vypočítat všechny tvé dobré vlastnosti,
vždyť jsi byla všecka plničká slávy, jak dcera královská
tam ve svém nitru (bat melech penima); Jak slunce
rozkošná a čistá jako stříbro úplňku. Kráčelas (tímto
žitím) prozíravě a v důstojném respektu vůči Nebesům.
Jen jedenadvacet let však bylo dnů života tvého. A ještě
v tvém rozpuku tě zkosila smrt k obrovskému žalu tvých
rodičů ...
-----oo

Pohrává si s dvojí možností výkladu – holubice (jona) a také Taubele (holubička). Objevuje se zde také parafráze žalmu 45:14 – Všecka slavná jest dcera královská … a také narážky na Píseň písní (6:9)

 Jafa cha-lvona (nádherná jak měsíc v úplňku) byla podle svého epitafu také paní Sara –  protože jak zde na Strážově, tak vlastně všude na každém Políčku prachu či chcete-li v každém Domě života se myšlenky a parafráze opakují, vždy však minimálně s titěrnou obměnou – stejně jako naše životy, protože, ačkoli jsme jeden jednostejný prach, jsme zároveň každý naprosto jedinečný !!. Paní Sáře však její milí připsali ještě další eulogie … 

V předvečer šabatu, na druhé chanukové světlo
léta 5575 sem pochovali paní Saru bat Josef z Hodenic.
Aj běda,
běda pro tu nádheru, která teď tlí v prachu (hoj al šofra...)
Ozývá se (dosl. zdvíhá se) veliký nářek, pláč a truchlení:
Krušno a žalko, neboť rozbita jest ta nádoba lásky !
Krásná jak měsíc v úplňku, čistá jak sluneční záře.
Povstala ze slovutné rodiny - semene svatých (kohanim)
a sama pak kráčela (životem) v pravdě a bezúhonně ! ...
Ušlechtilá žena (ešet chajil), důstojná koruna svého chotě,
rozkošná a křehoučká v letech (odešla) ve svých jedenatřiceti
letech. Její světlo zhaslo pátého dne po porodu ...
Tělo teď odpočine ve hrobové prsti a jiskra všeho života
bude vevázána do Svazku života ... 

Anebo (pro dnešek) poslední epitaf:

Výstavnější macejva šumavského typu, vročení je
ukryto v chronogramu: Wa-tilkach Mirjam et ha tov be jada,
kde se jedná o parfrázi verše ex 15:20 - I vzala Mirjam,
prorokyně do ruky buben ... navíc zkombinovaný s hříčkou
*tof (buben) versus *tov (dobro, blaho) - gematrie 595
by odpovídala roku 1835 .. - Také samotný epitaf tvoří
kryptogram (akronym) - Mirjam
===od řdk 3.: ===
Sem uložili ušlechtilou, prozíravou a všemi oceňovanou (mehulala)
ženu, která ve svém srdci chovala důstojný respekt vůči Panovníkovi;
Její spořádanost a bezpočet almužen (cedakot) je na Výsostech
dobře známa; Posilovala ruce chudých a zoufalých a konávala
pro ně laskavě; Sotvakdo dokáže vypovědět všechny její dobré
vlastnosti - paní Mirjam, dcera rav Moše Jaakova (zaca*l)
a manžeka rav Chajima Moše Katze odtud ze Strážova ..

 U zdi anebo na otevřeném prostranství? Otevřené oko, naslouchající ucho a především sám život vydají za daleko víc než celá ČTK a další světové agentury. Příběh je věčný. A ty kamenné ode zdi jsou navíc silně inspirativní … (Hezké léto).