Stráž nad Nežárkou – Pístina a její epitafy
Na této poměrně skromné hřbitovní ploše najdeme epitafy jak velice květnaté, tak i zcela standardní anebo lakoničtější. V každém případě však textově vykazují svoji místní osobitost (v porovnání s jinými lokalitami) a tedy určitě poměrně vysokou úroveň zdejší epigrafiky.Hned první řada pohřbů v rozpětí let 1810 až 1836 ( jednotlivá vložení však nejdou postupně po sobě, je tedy otázkou, zda nebyl hřbitov náhodou upravován někdy později po svém případném poškození nějakou laskavou ale nezkušenou rukou, a tím pádem nejsou macejvy zcela na svých místech, anebo zda to bylo způsobeno tím, že hřbitov sloužil více obcím…) obsahuje „sbírku“ všech zdejších příjmení. – Freund, Beinkeles, Weil, Kohn a Benesch a další ;
Z méně tradičních obratů například Rochem ebjonim we-chonen anijim anebo „neeman le-Ha-šem be-chol livavo (náhr. 020 – Abraham Benesch) anebo překrásný epitaf (021) : Moše byl vyzván aby vystoupil na vrcholky hor, aby si tam odpočinul uprostřed nardu a kafrového oleje. Aby si ten, jenž dlívával ve stáncich Studia, odpočinul ve stáncích určených Upřímným. Vždyť na svých
bezúhonných cestách vždy doufal v Panovníka. Všech jeho dvaasedmdesáte let bylo křišťálově ryzích,
takže, když se ze svého místa rozletěl dál a výš, byla jeho cesta nádherná …
Zkušenější čtenáře také překvapí obrat „zach be-šanim“ v epitafu Bernarda Löwi (025); Běžně jsme zvyklí na obrat „rach be-šanim“ tedy – křehoučký v letech. Zatímco hebrejské „zach“, znamená křišťalový, čistý jako sklo. Proč by tedy měl být nebožtík ve svých letech „křišťálově čistý“? Je však nutné vzít v úvahu i skutečnost, že hebrejské znaky mají i svoji číselnou hodnotu. Zajin a kaf (zach) dává součet 27 a skutečně, pan Bernard zemřel ve svých 27 letech!
Také náhrobek na pozici 027 zaujme. Ačkoli se obsluhuje hlavně volnými parafrázemi klasického hymnu „Ešet chajil“, otvírá se eulogie paní Pesl výzvou : Rau ha-dor ki peruc parca – Vizte, vy potomní, ten strašný průlom a trosky …. Především ale zesnulá paní Dubsky se podle horní části epitafu jmenovala Pesl, přesto je její eulogie koncipována do kryptogramu Rejcl. Není vyloučeno, že nosila jména obě.
Epitaf pana Šemuele Löwy (042) má rovněž svoje myšlenkové kouzlo :
Pomůže ti nějak chvála a oslavování tady v Domě hrobu? Vždyť Panovník dokonale zná tvé bytí, od samého narození! A tys uprostřed potěšení světa nikdy nezapomněl na Toho, jenž sídlí na Výsostech Během života jsi toužil po jediném, být stále se svou milovanou ženou - a také nyní opět stále naplněni láskou ležíte společně ve hrobové prsti. Ale to, cos zaséval tak hojně, až přetékalo (aškafa), sklidíš nyní v Krajině života ...
Když v roce 1869 zemřel manželům Dubski v pouhých 13. letech jejich syn Edmund, rodí se zase tento epitaf – rytmizovaný, komponovaný do kryptogramu Arje, s neobvyklými obraty, který si v jeho rytmizované podobě „vychutnaji“ především hebraisté :
Zde krutý žal! Všechna radost se vrátila zpět na Výsosti. Nedobré a nemnohé byly tvoje dny tady na zemi a náhle jen tak rázem - dnové strázně a prokletí odcházejí, jako bys jen přeskočil tu trošku sobě vyměřeného života …
===o===
Avel kabed po, simcha šav be-rama
Rajim u-muat haju jamajich ale adma!
Jacu lamo ha-paam jemej avel wo-zaam
Hen, hen jirkod muato kol jemej chajjaw …
Poměrně brzký skon paní Rosalie Freund (v jejích 38 letech roku 1868) a také její synagogální jméno Kejla si asi vyžádaly kvůli kryptogramu zajímavou poezii, kterou lze najít na výstavném náhrobku z křemene na pozici 050 zdejšího hřbitova. Poznáte ho snadno podle „smuteční vrby“ neboli „alon bachut“ biblického dubu nářků, který dal tomuto funerálnímu symbolu vzniknout. Epitaf je komponován jakoby ve vyčítavém tónu a sděluje nám: … Jen přijmi bezpočet výčitek od dětí, kterés opustila. Pláčou ve dne v noci, a ty si od manžela odejdeš do svého bydlení! I chudí našeho města pozvali plačky, proto žes odešla! Synáčkové tvoji i dcerka si teď den co den vyprošují pokoj z oněch
míst, kde ses utábořila ....
I svým kamenickým provedení poměrně zajímavý náhrobek mladičkého Ignatze Weila (059) s sebou nese navíc vlastní příběh: Vyrazil si vykoupat se, ale strhl ho vodní vír a utopil ho. K nesmírnému žalu jeho roičů, protože to byl nadaný a laskavý mládenec. Vyhýbal se zlému a nade všecko na světě miloval své rodiče …
061 Lakonické dvojverší komentuje život a smrt paní Anny Metzl (061): …zacha hajita we-tovat ruach – le-šamajim alta we-šam tanuach (Čistá jak sklo a laskavého ducha rozletěla se k Nebesům pro odpočinutí …)
Paní Lea Dubsky (064) musela být obzvlášť milována. Její mohutný vysoký obeliskový náhrobek podle všeho pořídil její otec. Anebo prostě rodina Jelinek (odkud paní Lea pochází) byla bohatší a slovutnější. Proč – manželovo jméno v celém obšírném epitafu zmíněno není. I epigraficky je její náhrobní nápis zajímavý, protože kryptogram Lea Dubsky najdeme nejen v počátečních znacích jednotlivých řádků nápisu, ale u příjmení je text komponován tak, aby i poslední znaky tvořily pod sebou příjmení Dubsky… Pro připomínku a věčnou slávu tady pod sluncem, chceme zvěstovat tvoje přednosti pravdivým slovem. Nenápadně bez okázalosti jsi podporovala chudé a stejně laskavě ses chovala vlastně ke všemu živému. A v pravdě jsi také kráčelo cestou Nejvyššího, tvá cesta byla stezičkou pravdy a milosrdenství. A nejen tvé nohy ale i tvé ruce všude podpíraly, rozdávaly požehnání
a sílu. Své děti jsi vedla k mravnosti a laskavosti Tím jsi v plnosti napájela srdce svého chotě, až jásalo! Tvé dny se ale ukrátily a připojila ses tam k výsostným příbytkům, protože Živoucí a Dárce života si tě zamiloval
A ještě na okraj. Při vší dokonalosti se nevyvarujeme nedokonalosti. A tak tento epitaf obsahuje i jednu kamenickou chybičku. Jsme zvědaví, jestli ji objevíte.
Abraham alias Albert Turnovský má epitaf skromný. Badatele ale překvapí had Uroboros, který jako funerální plastika korunuje tento romantizující náhrobek. Had požírající svůj vlastn ocas a tedy sebe sama, je původně symbolem nekonečna a věčnosti. Pan Turnovský byl ale místní a okresní lékař. V němčině ho velebí slůvkem „ruhmgekrönt“ tedy ověnčený, korunovaný věhlasem
Na konci šesté řady (nr. 069 podle Klenovského) nacházíme neočekávaně starší náhrobek paní Dity Löwy. Zemřela roku 1835, tedy zhruba pouhou jednu generaci po založení hřbitova. Navíc je její „koruna spravedlnosti“ usazena jako jediná opačně, tedy lícovou stranou směrem k Třeboni. S největší pravděpodobností tedy tento kámen asi nebude na svém místě a opět by jen potvrzoval náš předpoklad z počátku prohlídky, totiž že byl hřbitov někdy ve 20. století poopraven a náhrobky tak nejsou všechny na svých původních pozicích. (foto ?)
Další úmrtí v poměrně mladém věku dvaceti let nám oznamuje epitaf Geršona Poppera (081) -- Smrt tak zlomila výhonek milosti z proutku nádhery (necer nichmad mi-mte tifjara) ky), protože podlehl zákeřné nemoci (ašer ala alaw chavura)
Epitaf Wolfa Goldsteina (084) je cudný a víceméně klasický, končí však zajímavou *petirou (závěrečným veršem) – lakach oto Elokim lichzor ba-najimim (a za to vše vzal si ho Panovník k sobě, aby se u Něj mohl kochat příjemnými skutečnostmi, jež jsou připraveny pro spravedlivé
Podobně lakonická a plná naděje je i *petira rav Moše Freunda (090) : .. januach šalaw wo-šeanan u-w-cel Šaddaj jislonan ! (uložil se k odpočinku v pokojném klidu a bezpečně, a pospí si nyní ve stínu Všemohoucího…)
Znáte pohádku o Tátošíkovi, o tom nevzhledném hřebečkovi úplně na konci stáje? Takovým „tátošem“ je i náhrobní stéla paní Resie Rind (zemř. 1889). Nápis je zvětralý, špatně se čte, na okrajích je dokonce i poškozený erozí, ale za přečtení rozhodně stojí. (nr. 091) Příliš se neprodlili dnové tvého žití, ty, jež ses podobala ozdobě (krajiny jako hora Sijjon), ty, jež jsi bývala útěchou svých blízkých (parf. ps 48:3), pečetním znamením života jejich. A nyní? Běda, ani jsi nenaplnila počet svých dní, rozkoše tvé, ach kam se poděly, chuť tvé ryzosti už sotva okusíme. Nikdy jsi nesešla z cest upřímných žen a každým svým počinem sis jen dobývala slovutnější pověst. Věhlas tvých vlastností rostl až do chvíle, kdy ses rozletěla směrem k Výsostem nebes a zamířila z pozemských niv směrem k oblakům. Aby ses tam potěšila v Zahradě upřímných a neposkvrněných ...
Zajímavé by bylo z archivů a kronik blíže poznat rodinu Sternových z Třeboně. Nebyli z nejchudších. A patrně z poměrně veliké a větvené rodiny, možná rozbydlené po celých Čechách. Když totiž umírá pan Pinkas Stern, trvalo to od úmrtí až do dne pohřbu něco přes týden. (Než se všichni příbuzní a děti ze studií v Rakousku stihli na pohřeb dostavit.) Na jeho epitafu komponovaném do kryptogramu Pinchas Stern se studenti epigrafiky setkají s méně obvyklou zkratkou BK*G (bejt-kaf-gimel – be kavod gadol – s velikými poctami). Epitaf se však obsluhuje víceméně obvyklými pasážemi. To eulogie jeho paní a manželky Agnes je o něco květnatější. (nr. 104) – Sem pohřbili ušlechtilou bytost b*habojné a mezi ženami vznešené paní, jež měla dveře své domácnosti dokořán pro chudé a která podporovala ze svého i pocestné. Nad všecken balzám kupecký vzácnější je pověst, kterou si tím získala. obrosrdečná a bez úhony, ozdoba chotě svého a chlouba dítek. Jak své vlastní domácnosti tak i lidem z naší náboženské obce přála jen dobré. Její životní jiskra bude jistě vevázána do Svazku života.
A závěrem snad dvě základní myšlenky o životě. Životě strážských žídků ale i životě našem. Kéž by se i nám podařilo aby : … spravedlivá jiskra žití odešla do Zahrady. Vždy hledajíc Pána pokoje k Němu vysílala své přímluvy. A sama vždy a v každý čas sama byla pomocí dělíc se o svůj krov s chudými… Kéž je mezi živými slyšet o nás jenom chválu a všechny pomníky kéž se zůstanou hrdě tyčit především v srdcích našich nejbližších … (115 + 119)
Schema si můžete stáhnout zde.
