Je  paradoxní a úsměvné, když jeden a tentýž „znalec“ učí své studenty na jednu stranu, že pokud už si uděláme svíčkovou, tak musí na stole bezpodmínečně stát obal od sojového či kokosového mléka, ze kterého jsme tu „košer“ svíčkovou kuchtili, a přitom  na druhou stranu klidně podpoří překlad zemřel ve středu tehdy a tehdy… Stejně tak, je sice chvályhodné, když současní správci židovských hřbitovů předstírající úctu k tradici „vnucují“ dokonce i nežidovským dlaním povinnou pokrývku na hlavu a formálně jim zakazují při opravách těch Políček života pracovat o šábesu, ale z pokrytectví vůči naučené „tradici“ je usvědčuje, nejen že to pak tiše tolerují, ale  že ani na těch netolik odlehlých hřbitovech (rozuměj těch ve městech a poblíž civilizace) není doposud přivedena voda.
            Je pochopitelně daleko pohodlnější napsat: zemřel ve středu tehdy a tehdy,  než poctivé ale vskutku poněkud zdlouhavé: zemřel čtvrtého dne po sobotě tehdy a tehdy. Snad se to  „pondělí až pátek“ dokonce lépe hodí do dnešního světa. Ale je to zcela proti tradici. Nejen proti tradici všech těch  pokladačů krabic od sojového mléka, ale především proti tradici těch, kteří si do prachu hrobové prsti uléhali. A překládáme „transportní seznamy zemřelých“ anebo texty epitafů lidských bytostí, epitafů které vznikly za určitým účelem a v určitém kulturním kontextu? Toto základní hledisko asi také určuje finální podobu překladů.
           Ne snad, že by tehdejší židé  pondělek anebo středu neznali. Ale v šůl (synagoze) pro ně tyto pojmy neexistovaly. Stejně tak, jako se od počátku 18. století pro své „civilní“ okolí jmenovali třeba Bernhard anebo Max, přesto byli v šůl k tóře svým poctivým jménem Menachem a Mordechaj.
            Počítání dnů v týdnu „po našemu“, tedy od pondělka do pátku,  je porušením hned několika micvot současně. Pokynu ostříhat šabat, varování před modloslužbou a varování před napodobováním zvyklostí okolních národů.

            Ostříhat šabat
Šabat je „šedesátinou“ budoucího světa, a je znamením smlouvy s Panovníkem. Je to tak výjimečný stav a den, že tehdy dokonce ani nevážeme a nenosíme modlitební řemínky. (Nač zdvojovat smlouvu s Nebesy, nač nosit břemena?); Den natolik výjimečný, že kvůli němu bylo nařízeno přerušit dokonce i výstavu a budování chrámu. Šabat je korunou a centrem týdne. Šabat není jméno pro nějaký z mnoha dní, šabat je stav. A jom šabat je dnem šabatu – šabatem. Proto je podle tradice  součástí pokynu „Pomni na den šabat, abys jej světil…" také skutečnost, že si šabat (tedy harmonii budoucího světa) držíme v mysli ustavičně. Dávat jméno ostatním dnům týdne je nepatřičné.
         Máme-li šabat „ostříhat“ ustavičně, musel se celý týden řídit podle „kalendáře budoucího světa“ a dělí se na dny po sobotě, dny v týdnu a předvečer šabatu a pochopitelně šabat. 
         Střípky ze závoje princezny šabat na nás totiž podle tradice setrvávají až do třetího dne po sobotě. Dokladem, že si to tradice nevycucala jen tak ze svého pátého (mystického) palce je halachický pokyn, že třetí den po sobotě je také nejzazším termínem, kdy lze vykonat havdalu (oddělení mezi profánní a výjimečným – rozloučení s uplynulým šabatem). Samozřejmě bez koření, vína a havdalového plamene. Pokud tak neučiníme, „okradli“ jsme vesmír o jedno požehnání.  Od toho okamžiku již děkovat ani žehnat nelze,  protože vesmír se již chystá na  šabat následující.
        Je to úplně stejné, jako nelze odříkat (ani „nahradit“) zmeškané požehnání libovolného typu. Když vlak ujede, pozdě bycha honit.  Díky tomu lze dny „po sobotě“ až do třetího dne v týdnu (úterka) považovat buď za první až třetí den týdne, anebo první až třetí den po sobotě. Další dny jsou buď čtvrtým, pátým a šestým dnem, anebo – jak často čteme na macejvách lidu Jisroele, dnem čtvrtým a pátým a předvečerem šabatu. Mimochodem právě víceméně důsledně používané  a dokonce i úterníky správně překládané  eš*k (erev šabat kodeš)  - tedy předvečer šabatu, je jasným důkazem, že žádný pátek neexistuje. (snímky);

Varování před modloslužbou 
Ne každý žid byl Sladkým požehnaným zasaden do slovanského prostředí, aby mohl ostatním dnům v týdnu říkat žido-křesťansky   “vzkříšení“, „ponedělí“, „vtoroj“ (druhý v pořadí), prostřední, čtvrtý, pátý a šabat ; A celá neslovanská Evropa tituluje dny jmény planet a nebeských těles. Neděle je dnem Slunce (Sonntag), pondělí dnem Měsíce (Moonday), středa dnem Venuše (Wenusday) atd.
        Nepůsobí nakonec trochu anachronicky překlad těch „úterníků“ do světových jazyků? Není to blbost, číst na židovském náhrobku : zemřel v den zasvěcený  Merkurovi (mercredi) tehdy a tehdy ? Takové dny v židovském prostředí neexistují. Nedovedu si představit, že by někdo něco podobného napsal třeba do ketuby anebo na jiný židovský dokument. 

Varování před nápodobu okolních národů 
Podle pokynů tóry, ať už v tzv. „desateru“ (nebudeš konati žádné dílo své) anebo v ex 31,nn (ustanovení o zastavení práce na budování stánku a chrámu) jediný den, kdy se nedělá, tedy kdy panuje „neděla“, je šábes.

            Takže ponechejme zarytým „úterníkům“ jejich ambice pořídit moderní a přehledné seznamy mrtvých, a nám zase dovolte překládat podle smyslu samotného textu a tradice. Vždyť nakonec ty jednotlivé první až páté dny v týdnu pomáhají nám a dalším poutníkům pouze ověřit správnost hebrejské datace. To krásné se odvíjí buď před anebo za nimi ….

(ke stažení ve word)

==============================oooo