d) Netilat -- umytí rukou; Při odchodu ze hřbitova je zvykem si rituálně umýt ruce. Pronášíme celý žalm 91. s úvodem: Všemohoucí, budiž požehnán, navěky potře smrt, B-h Věčnnosti vysuší všelikou slzu a pohanění lidu svého odstraní ze tváři země, neboť jest psáno: Ten kdo v stínu nejvyššího přebývá .... Pozor, netilat nemá žádnou spojitost s rituálním znečištěním, štítěním se dotyku s mrtvými apod. Talmud doporučuje umytí rukou pokaždé, kdy se v nás cokoli změní. (V praxi to jde dokonce tak daleko, že si umýváme ruce nejen každé ráno, kdy se vracíme z onoho světa snů, světa „tam“ zpátky do svého života -- na Cestu úkolů, před studiem tóry nebo při zahájení domácí pobožnosti /např. přivítání šabatu apod./, ale dokonce i po takových zdánlivě profánních úkonech, jako je koupel, mytí vlasů, učesání, oblečení nového kusu prádla nebo při nasazení pokrývky na hlavu. Kdykoli se změní v našem životě sebemenší maličkost, je třeba ruce umýt. Každá změna je ve „vesmírných“ souvislostech nezanedbatelná, a kromě toho je třeba mít neustále na paměti B-ží pokyn, „... a budete mi lid svatý, královské kněžstvo před H-spodinem....“
(Moderní doba se již celkem mlčky smířila s kohoutkem, chasidim však přesto dávají přednost tradičnímu mytí rukou. Ne z důvodu nesmyslného ulpívání na tradicích, spíš proto, že rituálnost halachického způsobu mytí rukou v sobě samozřejmě nese hlubší příběh: Začínáme levou rukou. Uchopíme nádobu a omyjeme dlaň pravé, vyměníme ruce, omyjeme dlaň levé ruky, pak následují hřbety rukou a do třetice znovu dlaně. Tradice učí, že prvním mytím smýváme z vlastních dlaní vlastní provinění, umytím hřbetů ruky smýváme viny druhých, které na nás ulpěly jako zásahy šípu a třetí myti představuje službu těm, kdo si „ruce neumývají“ ... ) [Kiz 199;10] Po umytí rukou (symbolickém posvěcení nového) má každý zůstat na určitou dobu sám, pouze se svým H-spodinem. Tradice proto doporučuje omezit jakékoli rozhovory.
Po zasypání hrobu je toto místo považováno za nedotknutelné. Platí přísný zákaz jakéhokoli rušení „prachu odpočívajícího v prachu“.
** Mrtví novorozenci musí před pohřbem dostat jméno, (chlapečky je nutno zavázat smlouvou Izraele, tj. obřezat). Podle talmudského práva se za mrtvá novorozeňata a kojence do 30 dní života nemusí recitovat celý *Ciduk, záleží však na rozhodnutí rodičů.
** *Kohanim a *levijim bývají pohřbíváni do zvláštních „čestných řad“ co nejlbíže u vchodu do hřbitova. Tato praxe vychází z talmudického nařízení, že je těmto potomkům z Aronova rodu z rituálních důvodů svěřen úkol pečovat o tóru tj. o Život, a tudíž se mají vystříhat styku se vším, co připomíná smrt, jak jen to jde. /Viz výše/. Aby však i kohanité a levité dalších generací mohli navštěvovat hroby významných předchůdců a učitelů, bývají kohenské hroby umisťovány tímto způsobem. To také dalo časem vzniknout takzvaným „kohenským brankám“. Speciálním, nenápadným vstupům do areálu hřbitova. A opět i v tomto případě se snoubí pragmatismus s pietou a tajemstvím. Je celkem jednoduché představit si, že kdesi na venkově vznikl společný hřbitůvek pro několik obcí dohromady. /To celkem zřetelně vysvítá i z jednotlivých epigrafů/. Obyčejní Židé pracovali, žili a umírali a hřbitůvek se postupně plnil. Obyčejní Židé ale také plodili a rodili a obec se utěšeně rozrůstala. „Mísťnáci“ už přestali na šabes a velké svátky odjíždět do města, založili si vlastní modlitebnu, tu pak přebudovali na synagogu a nakonec si povolali vlastního rabína. Založili školu a zintenzivnili studium. Je velice pravděpodobné, že někdo z rabínů a učitelů byl z čeledi Kohenů. Ale hřbitůvek už byl zčásti obsazený, u stávajícího „vchodu“ nebylo dost místa pro „založení“ kohenské řady, inu kohanim byli pohřbívání sice odděleně, ale tam, kde to zrovna šlo. A o pár generací později právě poblíž tohoto prostoru vzniká „kohenská branka“. (Je dobré upozornit, že ne každá další branka vedoucí na hřbitov musela být nutně kohenská, někdy -- podle toho, jak se hřbitov rozrůstal -- šlo prostě o nový vchod do nové sekce hřbitova.
** Naopak je povinností židovské obce důstojně pohřbít každého příslušníka *brit bnej Jisroel
** Původní obřad vložení byl vnímán s takovou pokorou a citem pro čistotu rituálu, že talmudské autority považují květinové dary za *chukej ha-gojim -- obyčeje převzaté z jiných kulturních prostředí. Tradice to vysvětluje tím, že po vložení těla, je třeba myslet opět na živé, a proto je mnohem lepší věnovat dary na charitativní činnost tzv. *cedakot; česky bychom mohli použít krásného termínu z kuchařky M.D. Rettigové -- boží milosti, i když u Rettigové šlo o cukroví a v případě „cedakot“ o olmužny. Stejně tak není zvykem ve výroční dny, nebo při kterékoli návštěvě hrobu přinášet věnečky a květiny. Obecně známý zvyk položit na hrob kamínek má ovšem své kořeny také v Bibli. Jest totiž psáno, že kamkoli Abraham přišel vzdělal kamenný oltář H-spodinu. Kamínek na „kameni vzpomínky“ má tedy symbolizovat právě ono „místo modlitby“.
--------oo---------
I. -- úmrtí
II. -- „keria“
III. -- tahara
IV. -- pohřeb
a) levajat
b) kvura
c) šura (řady)
d) netilat
e) návrat z pohřbu
V. -- *sedmidení
VI. -- *šlošim
VII. -- avejlut
VIII. -- maceva
