VIII. -- Maceva + odhalení; Zpravidla na jarcajt (talmud však připouští kdykoli po skončení „přísného smutku“ -- šlošim) bývá na hrob umístěna *maceba -- česky bychom řekli náhrobní kámen. Kořeny tohoto zvyku nacházíme v Písmu /Gn 35:19-20/ -- I umřela Ráchel a pochována jest na cestě k Efratě, jenž jest Betlém. A postavil Jákob znamení pamětné /kámen -- v orig dosl. „macebaú nad hrobem jejím... Heb. výraz „maceba“ je tvořen slovesným kořenem „jacav“ -- postavit, vstavit, vztyčit.. Tradice mu říká poetičtěji „eben zichron -- kámen vzpomínek“. A stejně poeticky nazývá i samotný akt vsazení -- totiž „sejmutí závoje“ /míněny jsou jak závoj sejmutý z maceby, tak i symbolický smuteční závoj. V Izraeli je zvykem umisťovat kámen na hrob naplocho, v diaspoře se naopak ujala tradice maceby vztyčovat. Umisťují se do hlavy hrobu, v ortodoxnějších komunitách vždy směrem k Jeruzalému, kde se má, podle tradice zjevit Mesiáš. (V pozdějších dobách se však od této zvyklosti upouští. (Nezřídka k tomu vedly i ryze praktické důvody, kdy jeden hřbitov sloužil více náboženským obcím, které si však chtěly nějakým způsobem uchovat svoji „zvláštnost“. Velice často k tomu dochází např. v býv. Haliči, kdy míval každý „cadik“ své věrné žáky a často se stávalo, že jeden rebbe dával druhého /třeba i jen toho, co žil a vyučoval, co by kamenem přes kopec dohodil/ „do klatby“ a jednotlivé „školy“ se vlastně setkávaly až na hřbitově.) V Čechách se s tímto způsobem setkáváme na celé řadě hřbitovů, zejména těch, které jsou historicky mladší, byly rozšiřovány atp.)
Návštěvníky židovských hřbitovů nezřídka zaráží skutečnost, že rozestupy mezi jednotlivými řadami stél jsou jaksi kratší než „na jednoho nebožtíka“. Spokojit se s vysvětlením, že si tuto skutečnost vyžádal jen nedostatek místa, by bylo laciné a platí vlastně jen pro několik českých a moravských hřbitovů (Mikulov, Praha -Josefov, Pacov). Skutečný důvod má své biblické kořeny, o nichž jsme se již zamýšleli. Vložení je podle judaismu pouze harmonizací přírodních (B-žích) zákonů. Schránka pro duši se vrací v prach, z něhož byla vzata. Podle tradice trvá tento „návrat“ zhruba jedenáct měsíců. A než se „uzavřela“ první řada stél, a na úroveň první stély v první řadě byl vkládán další nebožtík, uplynula zpravidla doba daleko delší.
(Talmud samozřejmě promýšlí život do nejzazších detailů. A mor býval kdysi téměř denním chlebem. Proto se v Šulchan aruchu dočítáme, že v případě epidemii nebo jiných masových pohrom lze do jednoho hrobu pohřbívat i více osob, v každém případě však každému mrtvému patří všechny projevy piety a mezi těly musí být vrstva minimálně 60 centimetů prsti. A dodává také: Je-li všeobecně známo, že se oba mrtví během života dvakrát v lásce neměli, není vhodné vkládat je do jednoho hrobu...)
Rovněž orientace „líce“ maceby se případ od případu liší. Tradice věří, že ve chvíli příchodu Mesiáše, se každý mrtvý postaví ke svému kameni vzpomínek, tváří k Mesiášovi. Ti kteří zemřeli dříve by tak byli teoreticky ve frontě „na Mesiáše“ blíž. (samozřejmě za předpokladu, že by se původní způsob vsazování maceb dodržoval rigorózně. Záleží tedy dost na představách té které obce. Je-li kámen vzpomínky zároveň určen i pro „nebožtíkovu informaci“ má být maceba rubem k Jeruzalému, aby si vzkříšený nebožtík mohl „připomenout“, jak o něm smýšleli jeho blízcí a „spočítat“ donesené kamínky (oltářky Abrahamovy). Měla-li být maceba „informací pro Pomazaného“, je orientována k Jeruzalému lícem.
** bývá zvykem navštěvovat hroby svých milých o jarcajtu, pravidelně před Vysokými a před těmi z poutních svátků, během nichž se v obci podle liturgie vzpomínají mrtví a ubití synové Izraele, tj. kdy se recituje jizkor. Židovské „dušičky“ se však v průběhu roku „slaví“ několikrát. Na Jom Kippur, Šemini aceret /závěr svátků „Pod zelenou“ -- *Sukot/, poslední den Pesach a druhý den svátku Prvotin -- *Šavuot.
--------oo---------
I. -- úmrtí
II. -- „keria“
III. -- tahara
IV. -- pohřeb
a) levajat
b) kvura
c) šura (řady)
d) netilat
e) návrat z pohřbu
V. -- *sedmidení
VI. -- *šlošim
VII. -- avejlut
VIII. -- maceva