Autor se ve své předmluvě nijak neostýchá plédovat za dodržování tradic. (A uvědomme-si, že se píší padesátá léta minulého století ! - naše vydání vyšlo tiskem v roce 1947, Stalinismus byl tehdy na vrcholu zvůle, u nás za pár let popraví Slánského…) Jistě – rav Greenwald je reprezentantem brooklynského chasidského směru, ale má přece - tak jako celý svět - za sebou otřesnou zkušenost druhé světové války se vším, co přinesla, žije v Americe a mohl by být „modernější“. Přesto, jak zjistíme studiem jeho práce, mu tradice nepřipadá nijak středověká. Naopak! Pro něj je stále živá a především navýsost humánní: …jedno z nejkrásnějších dědictví, která dítka Jisroele ostříhají již po celá staletí, často i s nejvyššími obětmi je pravidlo:  Neopustíš bratra svého ve chvíli soužení jeho“… A tak kdykoli někdo z Jisroele ulehl na nemocenské lože, okamžitě se našlo dost ochotných duší dbajících o jeho fyzické u duchovní ulehčení, docházeli k jeho loži, sledovali vývoj nemoci a starali se o jeho potřeby. (Protože, kdo se odmítne postarat o nemocného, je podle Talmudu roven všem, kdo prolévají krev, a nikdy se nemá přihodit, že by se nenašel nikdo, kdo by se o nemocné „lidsky“ nepostaral, neboť za dávných dob onemocněl jakýsi Akivův student, a protože se nikdo z učenců neodhodlal zajít za ním na návštěvu, vydal se k němu rav Akiva osobně. Pečoval o něj, ulehčoval mu a pomohl mu se uzdravit. Student pak vděčně poděkoval: „Mistře, tys mi zachránil život!“ – A od té doby r. Akiva učí, že kdo se nepostará o nemocného, prolévá lidskou krev… viz Ned 40a). A pokud lékaři prohlásili, že už nezbývá přiliš naděje, shromáždili se všichni synové Jisroele, aby se pokusili modlitbami v synagogách úradek změnit. Dokonce panoval zvyk svolat nejmladší studenty *bejsmedrešů a *ješiv – skoro ještě děti – otevřít *aron ha-kodeš a vzývat Nebesa. A odtud se odebrala celá *kile na hřbitov, kde v modlitebním usebrání mezi hroby předků speciálními a často velice pohnutými přímluvami prosila za uzdravení umírajícího.     Došlo-li nakonec přeci jen k úmrtí, otřáslo to nezřídka celým společenstvím. Nikdo neskrýval svoje pohnutí, dával svobodně najevo své city a jako kdysi v dobách patriarchů roztrhl – jak se sluší – svůj oděv. Vždyť tradice učí, že jsme-li svědkem zániku lidské bytosti, jako bychom byli svědky spálení svitků Zákona. – Mok 25a; Protože zemře-li jediná lidská bytost, jako by došlo ke zhroucení celého jednoho vesmíru (viz San 37a);      Nezavazuje nás snad Kniha zákona co nejdůrazněji, že pokud (ale nač to přivolávat) je nalezen v katastru obce zabitý, o němž nelze spolehlivě říci, kdo ho usmrtil, odměří nejváženější občané – zástupci města – patřičnou vzdálenost a tam, mrtvého pohřbí? (V tomto ohledu je inspirativní i četba knihy *Tovija (Tobiáš), která se až na výjimky téměř celá věnuje důležitosti pokynu důstojného a řádného pohřbu. Rozdíl mezi nebesy a cestami smrtelníků bych rád ilustroval jednoduchou otázkou: Proč lid Jisroele vyslovuje nad mrtvým Modlitbu života – velezpěv Vznešenosti - *kadiš? O jak neobyčejně závažné skutečnosti kráčí, mi ozřejmilo podobenství jednoho z gaonů (zdroj necituje): Přihodí-li se panovníkovi z masa a kostí, že během bitev ztratí jednoho nebo i několik vojáků ze svých nesčíslných legií, vůbec tomu nevěnuje pozornost, necítí se zraněn anebo oslaben. Vladař se začne znepokojovat, až když jeho „vojenské ztráty dojdou do stovek a tisíců“. teprve když začnou nabývat pro něj víceméně strategických důsledků. Ne tak *Ribono šel-olam – Panovník světů. Tím pohne a otřese zánik každého jednotlivce Zemře-li jediné z dítek Jisroele, otřesou se všechny světy (nahoře i dole) a my (spolu s andělskými zástupy) máme potřebu vyslovit „Jisgadal (budiž zvětšeno a vyvýšeno Tvé Jméno, Pane světů!)“ – protože ‚Ribono šel-olam“ a jeho velikost je v člověku…).      Před vlastním mystériem smrti stávali v úctě. Nepřipadalo v úvahu, že by někdo v přítomnosti mrtvého mluvil o jiných skutečnostech, než skutečnostech spojených s mystériem zániku. (viz Ber3a). Zařídit důstojný pohřeb bylo prvořadým úkolem. /11/     (A naši Moudří nejenže osvobozují všechny, kdo prokazuií milosrdenství mrtvým, ode všech micwot, jejichž branami je vhodné procházet, aby se vesmíry udržely v chodu, ale dokonce odmítají (z celé řady příčin), aby se v přítomnosti mrtvého vedly profánní ba dokonce i svaté hovory. Vše má být soustředěno výhradně k „poctění“ okamžiku smrti. Z toho důvodu (dočítáme se v Mok 27a) nemůže, pokud v místě není zřízena fungující *Chevra kadiša, nikdo z členů obce pokračovat ve své práci nebo studiu do té doby, dokud mrtvý nebude uložen do svaté prsti.  (Viz Tur 343 a Baal turim par. Chaje Sara);       Bývaly zjednávány profesionální plačky a všichni členové obce se účastnili doprovodu mrtvého, dbali dokonce i na to, aby takříkajíc „nejedli s krví“ – tj. nikdo nepožil ani sousto, dokud mrtvý nespočinul v prachu. Rav Šlomo referuje o případu, kdy k úmrtí došlo bezprostředně před *sederem (= pesachovou hostinou), a nikdo z členů obce nezahájil seder dříve, než tělo pohřbili. (Maharil – halachot Šabat gadol).        Vznikaly také spolky *Chevra kadiša, které se soustředily na důstojné zařízení náležitostí pohřbu. Mrtvému byly jejich prostřednictvím prokázány všechny služby a pocty, jak stanoví Nauka. Úcta k „okamžiku smrti“ (jež je jen jinou formou úcty vůči životu) bývala ještě v dobách Rašiho tak vysoká, že při transportu tělesných ostatků (tehdy se ještě zčásti pohřbívalo způsobem „ossilegia“) doprovázeli máry všichni občané jednoho města až na pomezí anebo k branám druhého, kde se k doprovodu připojili zase místní obyvatelé, a tak to šlo až do chvíle, kdy se ostatky vrátily do prachu země…        A také v průběhu *avejlut nezůstali ti, kdo se ubírali stezkami truchlících opuštěni. Obec je navštěvovala, poseděla s nimi „se skloněnou hlavou“, dokonce i během polosvátků a v době příprav na svátky byli voleni členové *Chevra kadiša, kteří na sebe vzali tuto lidskou povinnost navštěvovat pozůlstalé a pečovat o nemocné. Dalo by se říci, že Jisroel byl tehdy skutečně jedno tělo a jedna duše. . . Uvádí dokonce zajímavý postřeh, že již v období velkého moru z roku 1348 – měli židé s největší pravděpodobností vybudovaou poměrně dokonalou síť humanitárních a charitativních spolků (*chevra kadiša, *bikur cholim, další charitativní spolky), jejichž členové – jak referuje spisek Magefet ha-bajot - pečovali o své spolubratří s nasazením vlastního života a neopouštěli je ani ve chvílích smrti, dokázali denně navštěvovat nemocné, pomáhali infikovaným až do poslední chvíle a nakonec jim zajistili pokud možno důstojné uložení do prachu země… zatímco křesťanský přístup k nakaženým byl, jak víme, až na výjimky poněkud odlišný. To také prý mohlo být jedním z důvodů, proč se „černá smrt“ zpočátku – i když ne na dlouho - židovským ghetům vyhýbala. Což se pak paradoxně stalo jednou ze záminek k fanatickému propuknutí vlny protižidovských pogromů.      Z druhé části Greenwaldovy předmluvy však naopak bez problémů postřehneme, kdy byl spis *Kol bo (al avejlut) sepsán a že tradiční způsob péče o mrtvé Jisroele doznává povážlivých trhlin dokonce i v prostředí brooklynských chasidů. (V této souvislosti doporučujeme ke studiu také ukázky ze sbírky tradičních tj. chasidských promluv nad mrtvým tzv. *hespedů - *Slošim hespedim.)        Ale s postupem času však zdivo tradice doznává povážlivých trhlin, které se den ode dne zvětšují. Dnes jsou nemocní odesíláni do nemocnic, kde rodiče opuštění svými dětmi, jimž obětovali první poslední, jen tiše počítají minuty, které je dělí od smrti, a nezřídka si pomalu přejí, aby přišla co nejdříve. A přesto ve své poslední chvíli zatouží každý alespoň na okamžik spatřit ty, které miloval, své děti a vnoučata. A kde je jim konec? V klidu si sedí doma, jakoby nic, vesele se baví anebo jdou dokonce do divadla, /12/ zatímco jejich nejbližší jsou odkázáni na péči úplně cizích lidí, kterým mohou být docela lhostejní. V řadě nemocnic dokonce visí umírajícím před očima na stěnách pokoje křesťanský kříž.      A když svíčka zhasne? Odvezou je do márnice, přikryjí a nechají ležet bez dohledu *šomerim, klidně i několik dní, aniž by se kdokoli znepokojoval, že tělo má být pohřbeno bez odkladu.      Přidjou-li příbuzní vůbec na návštěvu, pak jenom na pár minut, sami se cítí stísněni a reagují podle toho. Snaží se nemocného rozveselit, odbýt několika obecnými frázemi, a pak hned zase spěchají za „prací“ anebo dokonce i za zábavou.        O nic menším zlem (než nechávat své blízké v posledních okamžicích bez náležité péče) je všude rozbujelý zvyk – naprosto neslučitelný s ústní tradicí - nechat zemřelé čekat na jejich uložení do prachu s poukazem, že tak činíme na jejich „počest“. Je velice tristní, že tomto ohledu nezřídka klopýtnou i velicí učenci naší generace. Ale „lžeme si do kapsy“, vždyť kdo si zasloužil větších poct než rabi Jehuda ha-Nasi. A ten přeci zemřel v předvečer šabatu a přesto ho uložili ještě téhož dne. Jak se lze dočíst v Talmud jerušalajmi v závěru traktátu Kilajim. (A jak se můžeme dočíst v Sab30a) – Král David vroucně umlouval Vznešeného, aby mu dovolil „odejít“ prvního dne po sobotě. A Raši komentuje, že to bylo proto, aby se s ním lid mohl rozloučit. Odtud pak *halacha vyvozuje obecné pravidlo, že „odejde-li“ někdo o šabatu, není *hesped (pohřební ceremoniál) žádným důvodem k tomu, aby se pohřeb odložil na první den po sobotě. (Halacha učí, že o šabatu a během prvního dne svátků se sice mohou uložení těla ujmout laskavé ruce *jinověrců, ale protože jakkoli laskavě jednají s mrtvým ruce *jinověrců (a jakkoli důležité je dodržet šabatové Pokyny během prvního dne svátku), je to i tak jakoby „potupa“ pro Jisroel, že si své mrtvé nemůže pohřbít sám. Proto naši Moudří dali svolení, vykonat pohřeb během druhého dne svátečního cyklu i rukama Jisroele, tj. rezignovat na pokyny dané ústní tradicí a nečekat s pohřbem až na ukočení svátku.) Také v Jad Elijahu (odd. 16) se uvádí, že zemřelého, který „odejde“ v předvečer šabatu je vhodné uložit ještě týž den, nehrozí-li, že dojde k „poranění“ Princezny (*chilul ha-šabat). Také rav Zusman Sofer si velice stěžuje na zlozvyk, „který se rozmohl na mnoha místech, že pod záminkou „pocty“ zemřelému, odkládají dnes pohřeb velkých učenců i o několik dnů, jenom proto, aby se naň mohli sjet rabonim ze vzdálenějších škol a vzdát mrtvému poctu…“ Přitom, když zemřel Chatam sofer – (a to se stalo dne 25. tišri krátce po ranních Přímluvách a se zařizováním pohřbu začali až někdy odpoledne), měl tak obrovský doprovod, že se protáhl až do tmy, takže obřady dokončili při svitu zapálených svic. Přesto nikoho nenapadlo, že by postupovali proti halaše, natož aby ho nechali nepohřbeného až do dalšího dne.        Jak neuvěřitelné utrpení působíme tělu zemřelého, necháme-li ho 24 hodin nepohřbeno, se můžeme dočíst v mystickém spisku Chamiša ma‘amrot z pera mukačevského gaona. /13/ Já sám jsem byl šokován, když jsem se v new yorském tisku dočetl o smrti vynikajícího brooklynského gaona, kterého nechali nepohřbeného od rozbřesku *erev šabat až do prvního dne po sobotě, tedy dokonce celé tři dny!!! S poukazem, že to činí pro jeho památku, protože lze předpokládat, že se s ním bude chtít rozloučit opravdu úctyhodné množství lidí. Ke všemu navzdory jeho výslovnému přání, aby jeho pohřeb ani pod „záminkou“ poctění mrtvého v žádném případě neprotahovali!!!        Žel ani toto není poslední, nač je třeba si postěžovat. Dnes se můžeme stát svědky, že jsou mrtví vnášeni do synagog a tam nezřídka dokonce „vystavováni“ s odhalenou tváří. A autority pohřebních spolků dokonce vyzývají, aby se všichni členové synagogy přišli na mrtvého podívat, tak jako to při „výstavu“ dělávají křesťané. A dokonce jsem byl svědkem, že za mrtvého pálili kadilo a pryskyřici – coby symbol uctění jeho památky – ale skutečnosti, které ohledně uctění památky zemřelého stanoví naše cesta, mu neposkytli.       Další – pro mne nepochopitelný zvyk – je nahrazovat *keriju obyčejnou smuteční páskou na rukávě. Domnívat se, že smuteční páska nabídnutá zřízenci pohřební služby anebo i členy židovské obce ve chvíli, kdy má být provedena *kerija, je tím správným způsobem, jak projít Branou pokynu, za jehož nerespektování je podle Mok 24a symbolický těžký trest – je fatální omyl.      A samotné hřbitovy? Kdysi bývaly chloubou Jisroele. Sem se chodívalo s důstojnou úctou. Sem přinášela obec své mrtvé a každý, kdo byť i jen z dálky spatřil hřbitov – pronesl patřičná požehnání. Protože – ačkoli budí hrůzu – je třeba chovat mystérium smrti v úctě. Po vlastním pohřbu, když byl hrob zasypán prstí, postavil se prvorozený zemřelého poněkud bokem a ve vzdálenosti čtyř loket od hrobů pronesl vroucím hlasem a s palčivými slzami *kadiš, který svými *berachot potvrdila z povzdálí a soustředěně celá obec. A dnes? Smuteční hosté se sejdou a zastaví poblíž hrobu. Není výjimkou, že nad hrobem zaslechnete zcela profánní řeči a dokonce i žertování. Postaví rakev na kraj hrobu, už ji ani nespustí dolů do hlíny, místo toho ji pokryjí vrstvou květin, a ten, kdo recituje *kadiš ho pronáší mezi hroby!! Chová se jako *goj, který shodou okolností ovládá hebrejštinu!! Vždyť podle *halachy ještě neopustil stezky „palčivého bolu“ (*aninut), hrob není „zapečetěn“ a navíc nablízku ostatních hrobů – to už se doslova otřásají nejen základy tradice, ale je zde zpochybňován samotný obsah a význam tohoto důležitého hymnu! To vše ovšem nijak nebrání, aby se takto postupujicí jedinci hrdě nehlásili k tomu, že jsou ortodoxními židy. Jakým právem ovšem – hlásí-li se k ortodoxii – mění prastaré zvyky a Pokyny?       Znesvětit šabat a svátky kvůli pohřbu je dnes v podstatě samořejmostí. Přinejmenším tím, že je pohřeb objednán a vykonán dítky Jisroele. Připouštím, že tradice učí, že není vhodné, aby se mrtvých Jisroele dotýkali *jinověrci, ale právě proto je v *halaše zcela srozumitelně vysvětleno, jak v takovém případě v průběhu prvního svátečního dne (nebo šabatu) postupovat, a naopak právě proto také naši Moudří zavádějí určité úlevy ohledně šabatových pravidel během druhého dne svátků. A aby toho nebylo dost, dočetl jsem se v listu „Davar“ z roku 1939, že podobná benevolence ohledně svatosti pohřebišť se rozmáhá dokonce i ve Svaté zemi, zejména v Tel Avivu.   Svůj úvod pak končí vzpomínkou na Maharila (tj. citací z r. 1426) /14/ Přitom o tom, jak postupovat při *levija (= doprovodu zemželého), tak jak měli ve zvyku po staletí naši předkové, nám zaznamenal autor životopisu Maharila již v roce 1426: „Když zemřela jeho žena … kráčel rav Maharil na čele průvodu a vlastnoručně společně se synem nesli máry. (Viz Šulchan aruch J.D: 358); A ještě požádal ty, kdo je nesli s nimi, aby kráčeli zvolna a nikam nespěchali. V místě pro *taharu postavili máry na podlahu a syn i dcera mrtvé zůstali s nebožkou a absolvovali tam kroky „palčivého smutku“. Zatímco rav se vydal vybrat a obstarat rakev. Potom se postavil a odříkal *ciduk ha din. A jeho syn vyslovil slova této modlitby společně s ním, celá obec byla této modlitby účastna. Pak pozůstalí vykročili jako první a průvod doprovodil máry až ke hrobu, kde je máry na zem a pozůstali si přešli k jejich hlavám. Rav vzal nůž a trhnutím směrem vzhůru na pravé straně rozřízl všechen oděv svého syna s výjimkou košilky. Pak ho vyzval, aby si všechny svršky roztrhl až k srdci a prošel tak branou *kerija. (Protože tehdy se ještě neujal zvyk roztrhávat za rodiče svršky na levé straně a pouze za ostatní příbuzné na straně pravé. Tuto úpravu cituje jako první teprve Maharšal.1510-1574) Upozornil děti, aby se do rakve, až ji naposledy otevřou kvůli poslední symbolické kontrole mrtvé, rozhodně nedívaly. A jakmile byla rakev spuštěna do hrobové prsti a přítomní ji začali zasypávat prachem odebrali se rav a jeho syn zpět do synagogy - o dvě hodiny dříve, než se sem sešla celá obec, a jelikož do halachického poledne zbývaly ještě dvě hodiny, přednesl rav modlitbu /Osmnácti požehnání. Při odchodu ze hřbitova si umyli ruce a syn rav Maharila odříkal *kadiš de-rabanan. (Maharil ve svých spisech zmiňuje výhradně a jenom *kadiš de-rabanan, jako jedinou přípustnou modlitbou, kterou mohou *avejlim pronášet na hřbitově!) Sám Maharil však tuto modlitbu nepřednesl. Když opouštěli areál pohřebiště, vytrhli trochu trávy i s kořeny a přehodili si za sebe. Rav Maharil se vracel obutý, ale jeho syn šel bosky. A když se pak vraceli ze synagogy domů, doprovodila je celá obec…   Greenwaldovo rozsáhlé dílo *Kol bo nejsme schopni (vzhledem k hlavnímu cíli našeho sdružení – dokumentaci v terénu) a ani nechceme zpřístupnit návštěvníkům tohoto portálu celé. Neuvedeme např. detaily postupování v rámci kategorie *tum´at kohanim, *aninut a *avejlut apod., protože předpokládáme, že jimi se v praxi budou zabývat pouze čtenáři, pro něž hebrejština není překážkou.   Nicméně kvůli hledání *šorašim (myšlenkových kořenů) jednotlivých halachot věnujeme naopak pozorost všem těm pasážím. Které ,ohou nějakým způsobem hlouběji osvětlit méně obvyklá pravidla a momenty, na které narážíme  v *Šulchan aruch a *Kicur Šulchan aruch.             K legendě (barvám): Modře zvýrazňujeme všechny nové postřehy, dovysvětlení anebo příběhy sloužící k ilustraci pojednávaného problému, červeně upozorňujeme na připravované nebo již existující odkazy, které na našich stránkách najdete, a olivová barva upozorňuje na skutečnosti, které již znáte z pramenů publikovaných na „chewra.com“ dříve. Pro snazší orientaci v originálním textu, ukazují čísla v lomených závorkách /18/ začátky stran originálu.             Vážní zájemci o „print-verzi“ již přeložených oddílů anebo PDF soubor originální verze nás mohou kontaktovat na adrese j.achab@volny.cz   index                                                                          (Bs*d : 21.švat 5766 / únor 2006)

KESHET databáze židovských hřbitovů, Kešet, židovské hřbitovy, Projekt Chewra, Čechy, Čechách, Morava, Moravě, České, Moravské, hřbitov, pohřbívání, symbolika, judaismus