Kol bo ...
i.-2. Vylévání vody a *kerija
|
Hned první mišnajot ohledně vylévání vody „přiznávají“ mísení symboliky a praktické složky „vylévání vody“. Vylití je jednak symbolem tichého oznámení skutečnosti, že k úmrtí došlo, a zároveň také protiepidemickou pojistkou. Co je pro nás možná novum, i když se jedná o skutečnost takříkajíc „nad slunce jasnější“ – je fakt – že primárním důvodem tohoto „zveřejnění“ případu úmrtí je především kategorie *tumat !!
Symboliku (která aspekt rituální způsobilosti víceméně jen doplňuje) poprvé zmiňuje teprve*Maharil (1365-1427) a obraz „anděla smrti“, který si ve vodě chladí svůj meč, anebo do ní ukápne kapičku jedu (epidemie) zmiňují teprve *Šach a *Taz (v 17. století);
Hilchot *kerija jsou v řadě paragrafů totožné s tím, co na našem portálu najdete již v sekcích Kicur Šulchan a aruch anebo *Ejvel rabati – uvádíme tedy zejména nové detaily anebo zdrojové texty,
|
(024)
i./2.1 -- V Jisroeli je zvykem v okamžiku úmrtí vylít veškerou načepovanou vodu v sousedství. (Samozřejmě, za okolností, že v dotyčné domácnosti skutečně leží mrtvý. Pokud mrtvý patří k našim příbuzným, ale jeho tělo leží jinde, není nutno vodu vylévat. Dokonce pokud zemřel mimo domácnost a byl ze svého místa úmrtí posléze přinesen do svého domu, není nutno vodu vylévat. (uvádí spis Chavelim be-najimim 2:70;) Ovšem chceme-li veřejně naznačit, že ke smrtelné příhodě došlo, kterou běžně praktikujeme pouze tehdy, je-li mrtvý skutečně v domácnosti a bezprostředně v okamžiku smrti, lze vodu vylít také ve chvíli, kdy je tělo přineseno do domácnosti odněkud jinud. Stejně tak, dojde-li k úmrtí v nemocnici, kde se tento zvyk běžně nepraktikuje, lze načepovanou vodu na znamení smutku vylít. (Pozdější komentáře např. Ecmot Josef to nechávají na zvážení pozůstalých, ale Kerem Šlomo doporučuje vodu vylít i v těchto případech zcela důsledně.) Je však nutno zdůraznit, že vylití je zavedeno jako způsob zveřejnění události smrti (*parsumej milta). To podtrhává již *Maharil a tento názoru opakuje i *Šach. „aby všichni na okolí věděli, že domácnost je v této chvíli rituálně nezpůsobilá (*lo tahor) a nedali tak případně podnět k nelibosti a rozladění…“ Biblickou symboliku tohoto zvyku zmiňuje *Tašbec a konstatuje, že vylití vody je jakousi připomínkou události, kdy zemřela Miriam, a že tedy i tento zemřelý má v Lidu Jisroele stejnou vážnost, jakou měla Miriam, jak čteme v Zákoně – nu 20:21-22; (neboť podle Beer ha-gola 339 – „došla voda lidu Jisroele právě proto, že ji vylili v rámci *hilchot avejlut);
Ševet Jehuda nicméně upozorňuje (v souvislosti se svým komentářem k *hilchot birkat ha-mazon) že důvod vylití vody spočívá zejména na principech *taharat a tumat; Další symboliku zmiňují *Šach a *Taz – totiž, že krom výše uvedených důvodů je zde ještě ta skutečnost, že do „této vody mohla skanout krůpěj *krve života“.
V případě nálezu zabitého člověka anebo dítěte, které zemřelo při porodu, pokud byl porod vyvolán medikamenty a nástroji, je do jisté míry sporné (uvádí Josif daat 339) zda měl *Anděl smrti stejný podíl, jako v případě jiných úmrtí, ale vzápětí (359) dodává, že podle San 112a „každý, kdo nezemřel přirozenou smrtí, bez ohledu jedná-li se o lidskou bytost anebo dobytče, zemřel přičiněním *Anděla smrti.“ Rav ha-gaon z Brezan pak dokonce doporučuje zohlednit, došlo-li k zabití rukou člověka anebo následkem útoku šelmy. Pakliže na jedince zaútočila dravá zvěř, je třeba posuzovat tuto smrt jako „úradek nebes“. Bylo by ovšem možno uvést protinázor, že totiž zabitý, stejně tak jako popravený, je talmudem posuzován jako usmrcený „úradkem nebes“. Ket 30a; -- „*mita mešuna (nepřirozená smrt) se týká každého, kdo zemře nepřirozenou smrtí, mečem, hlady nebo jakýmkoli jinak neobvyklým způsobem a nikoli přičiněním *Anděla smrti na smrtelné posteli…“ – přesto se domnívám, že důslednost rav ha-gaona z Brezan je poněkud příliš horlivá. Bez ohledu na to, jakým způsobem kdo zemřel, dáváme synům Jisroele veřejně na vědomí, že zemřel jeden z nich.
Z důvodu *tumat, (který je nadřazený všemu) vyléváme vodu dokonce i tehdy, dojde-li v domácnosti k potratu, k úmrtí *nežida anebo nežidovského příslušníka domácnosti. /25/ - uvádí *Barchi Josef, ale většina dalších *poskim ponechává v případě těchto úmrtí na zvážení (dosl. „polehčuje“ = makilim) konkrétní domácnosti, zda vodu vylijí anebo nikoli.
i./2.2 -- Co rozumět po pojmem sousedství? V Jerušalajmu a v Hebronu je zvykem, vylévat vodu vždy ve dvou dalších domácnostech po obou stranách domu, kde k úmrtí došlo. (*Taz 339) – samozřejmě včetně domácnosti mrtvého. *Barchi Josef 339 stanoví obecně platné pravidlo, že vodu vylévají pouze domácnost mrtvého a obě sousední, další upřesnění zavádí responsum *Adanej paz, které se věnuje případům, kdy dojde k úmrtí na samotě tj. v domácnosti nemající žádné sousedy. Zde je doporučováno, vylít vodu pouze v samotné domácnosti. (A rav ha-gaon z Brezan připouští, že rozhodnout zda vylít anebo ne, mohou v tomto případě obyvatelé samoty podle vlastního uvážení.)
V hustě zalidněných lokalitách velkých měst stačí vylít vodu ve všech domácnostech (bytech) bezprostředně sousedících -- ovšem nejen na jednom patře, ale i nad a pod bytem, kde k úmrtí došlo.. (*Mišmeret šalom – avejlut 52)
i./2.3 – Úmrtí v sobotu a ve svátek. Ve svátečních dnech není nutno tento způsob oznámení úmrtí absolvovat. Zejména, pokud je voda načepována v nádobách bez víka. V domácnostech, kde je zaveden vodovod, většinou odtočíme trochu vody z kohoutku, ale na zápraží žádnou nevyléváme.
i./2.4 – Vodu určenou k vylití nelze pít, ale užít ji (rituálnímu) k umytí rukou (podle Pitchej tešuva) možno. V Jeruzalémě, kde je voda drahá se ujal zvyk, umýt touto vodou ve výše zmíněných domácnostech podlahy anebo v nich přeprat prádlo, které je ovšem pak nutno vymáchat v nové čisté vodě, která je následně vylita. (Sade chamad 12:8); Do jaké míry je rituální umytí rukou (*netilat jadajim) takovou vodu validní, referují zdroje různě. Ale obecně platí (viz *Pitchej tešuva) že svoji validitu má, takže dotyčný má svobodnou volbu, jak se zachová – zda *netilat zopakuje anebo *Branou projde.
i./2.5 -- Pokrmy vařené v této vodě. (Rozuměj, pokrm je již uvařen a teprve tehdy zjistíme, že v sousedství došlo k úmrtí); Nalistujeme-li si Chesed le-Avraham, komentář k *J.D. zjistíme, že takové pokrmy konzumovat lze. Stejně hovoří i *Beer Moše 132. Nelze tuto vodu použít, pokud již o události víme. Stejně referují i ostatní *poskim s výjimkou *Barchi Josef 339, který si klade otázku, zda zde není vhodnější aplikovat stejný případ, jako když ze z této vody nedopatřením napije dobytče (*Šar 328) – tedy zohledňuje také důvod epidemie. *Zchor le-Avraham tuto myšlenku rozvíjí a doporučuje: „Je-li (jediný) vodní zdroj, odkud se voda čerpá, v domě, kde k úmrtí došlo, lze tuto vodu k přípravě pokrmů užít. Nachází-li se jinde, je vhodné ji vylít a načerpat novou…“
V každém případě je v případě pochybností vhodné pozvat ke stolu chudé a potřebné. /26/ Tím se stolování změní v *seudat ha-micwa, kdy platí „vyšší“ pravidlo: Šomer micwa lo jeda dvar-ra (Procházející branami pokynu nemůže zakusit zlého…)“
Pokud někdo vaří a o úmrtí se dozví během přípravy jídla, dává rav ha-gaon *Maharšag jasný pokyn, že veškerá voda, která projde změnou – ať díky vaření anebo zmrazení, naředěním s „živými“ vodami apod. - nemusí být vylévána. Proto tedy u vaření dokonce ani nezáleží na tom, zda již byla voda do jídla přilita, nebo ještě ne. Podobně se vyslovuje také *Mecudat David ke Kicur šulchan.
Vody v *bejsmedrešim není nutno vylévat *Hadrat kodeš 78) – za předpokladu, že nedošlo k úmrtí přímo ve studovně, ale synagoga se do počtu tří sousedních domácností započítává.
i./2a.1 Nerespektování *hilchot kerija je podle upozornění talmudu vážným selháním. (Mo.k. 24a) A také *Ber.raba uvádí v závěru parašat Wajera: Pravil rav Jochanan: Job, ačkoli byl exulant a zároveň Jisroeli .. můžeme se od něj naučit, jak důležitá je *kerija a *birkat avejlim…“ V Jerušaljmi (Moed katan 83) se pak dočítáme upřesnění, že *kerija nutno provádět výhradně vestoje. Neboť jest psáno: I povstal Job a roztrhl .. (jb 1:20); Stejně tak v T. bavli a u dalších komentátorů.
i./2a.2 Podle talmudu tak každý, kdo je přítomen odchodu životní jiskry někoho z dítek Jisroele, má provést *kerija. Protože tato situace je srovnatelná se zkušeností „spálení svitků Zákona“ (Mo.k. 25a); A Raši údajně tuto talmudickou pasáž komentuje, jak se zmiňuje ještě Ramban: protože mrtvý mohl ještě znovu prostudovat celou *sefer tora… ale v *Rašim, tak jak se dochoval v tradici do našich dnů, tento komentář nenacházíme.
Zajímavá je poznámka *Šulchan gavoah, který uvádí, že kráčení tímto způsobem není zcela obligatorní, protože není myslitelné, že by u odchodu duše někoho z Jisroele nebyla u jeho lože celá obec… protože pro životní jiskru je velice bolestné, má-li odcházet v osamělosti. A také: „Kdybychom měli provést *kerija nad každým nadaným žákem (*talmid chacham), brzo by nám nezbyl na zimu žádný (neroztržený) oděv..
i./2a.3 Bývalo zvykem roztrhnout roucho v okamžiku odchodu životní jiskry. Ale dnes již tak činíme zřídka. /27/ Důvod? Dříve byla *kerija tak samozřejmá, že se nemohlo přihodit, že by ji někdo neabsolvoval. Dnes se přikláníme spíše k tomu, že *kerija provádíme (veřejně) v okamžiku, kdy je mrtvý vynášen k pohřbení. Někteří dokonce provádějí *kerija až na hřbitově. Tak postupoval i *Maharil, jenž na hřbitově rozřízl svému synu veškerý oděv s výjimkou košilky… Ve světě *sefarad se ujalo, že *kerija absolvují zpravidla teprve, když se vrátí z pohřbu domů. (Chakakej lev k J.D: 51);
i./2a.4 V traktátu Ber 59a se dočítáme : „Dozvěděl-li se někdo z dědiců, že došlo k úmrtí, vyslovil *birkat „Dajan ha-emet“. Ale naši Moudří dali svolení pronést tato slova v okamžiku *kerija.. (*Barchi Josef k J.D. 340); Ze zdrojového textu však vyplývá, že se jednalo o přímého potomka a v situaci skonu jeho otce. Nicméně projít branou této *birkat je záhodno v případě úmrtí všech blízkých příbuzných – protože všechna tato úmrtí spadají do kategorie „neblahých zpráv“ (*šmuot raot), jak je definuje traktát Berachot. 54a. A odtud pak lze vyvodit, že příslušnou *birkat možno vyslovit dokonce i za zbytek příbuzných (vzdálených příbuzných), pokud šlo o bytosti řádné a poctivé. Jak vysvětluje *Mogen Avraham 223. A jestliže náleží projít branou *kerija za každého blízkého, byl-li slušným člověkem, tím spíš za každého učence (talmid chochem); Ujal se poměrně rozšířený zvyk pronést při *kerija (A také: Baruch dajan..) za jiné osoby než za blízké příbuzné požehnání bez zmínění Panovníkova jména. To však není tak docela správně, jelikož se v Turej zahav dočteme, „… nad každým, jehož smrt nám působí bolest – tedy nad učencem tím spíše – lze pronést požehnání i s vyslovením Panovníkova Jména…“; totéž uvádí i zápisy Velkého shromáždění, „.. že mnoho lidí si navyklo vyslovovat Baruch dajan ha-emet bez zmínění Panovníkova Jména, což je ovšem opatrnost zbytečná, nicméně pokud to přijali za svůj *minhag, nechť tedy postupují takto…“; - z toho všeho vysvítá, že při *Dajan ha-emet za nejbližší příbuzné, lze zmínit i Jméno Panovníkovo (šem u-malchut), za ostatní bližní nikoli.
Toto požehnání vyslovujeme dokonce i o šabatu a svátcích. Ovšem bez *kerija. (*Chochmat adam 151);
Může se objevit námitka, jak to, že žehnáme toto požehnání, když je přeci onen (postiženískutečností skonu příbuzného) osvobozen ode všech micwot a neměl by pronášet žádné *berachot. Tuto *berachu však pronést záhodno, jelikož je to součást pocty vzdávané mrtvému. (Ševet Šimaon 376;) Jediné, co mne zaráží, že přímí dědicové nežehnají bezprostředně po vyslovení *dajan ha-emet také *še-hechijanu – anebo, pokud již dědictví převzali, *tov u-mejtiv;
i./2a.5 (Další podrobnosti ohledně příslušných berachot.) /28/
i./2a.6 Velcí učeni Jisroele dali svolení vyměnit slavnostní oděv za oděv všední všem, kdo se stanou svědky „zlé zvěsti“ (*šmua raa) anebo jsou přítomni mystériu smrti. V tomto ohledu nerozlišujeme ani mezi *kerija za rodiče a za ostatní bližní.
i./2a.7 *Kerija za rodiče (odpovídá plně ustanovením v Kicur šulchan)
i./2a.8 Naprosto nepochopitelné a neomluvitelné však je nahrazovat klasickou *kerija smuteční černou páskou, jak se poslední dobou rozmáhá na řadě míst. Zejména od chvíle, kdy se vedle klasických *Chevrot kadišot rozšířila existence tzv. „židovských“ pohřebních ústavů. Jejich zaměstnanci doporučují nošení smuteční pásky jako náhradu klasické *kerija. Dokonce se nestydí předstírat, že je to legitimní forma piety a *úcty k mrtvému. To je naprosté nerespektování Nauky a tradice, podkopávání zákonitostí vesmíru. Namísto roztržení roucha, přišpendlit si na šaty kousek černé stužky. O to horší je podobný postup ve chvíli, děje-li se tak v přítomnosti mrtvého, kdy nelze proti takto jednajícím zasáhnout kvůli kategorii „roznášení sváru“ a „pronášení výtek“. A stejně tak nelze ve chvíli pohřbu napomínat pozůstalé. Jediné, na čem lze trvat, je požádat dotyčné po uplynutí sedmidení, aby přesto branou *kerija prošli. Pochopitelně bez příslušných *berachot. /29/
i./2a.9 Nejvhodnější způsob jak provést *kerija – je provést ji vlastnoručně. Jediný důvod, proč naši Moudří povolují, aby *kerija provedl někdo druhý, lze spatřovat v tom, že to jen ještě více posílí „výkřik duše“. Nikdo by neměl provádět roztržení zvíci jedné pěsti – z důvodu respektování kategorie „bal tašchit“; Tak stanoví talmud.
Obvykle však probíhá *kerija tak, že někdo z přítomných nařízne oděv nožem v blízkosti krku a *avel sám roztržení roucha dokončí, čímž naplní požadavek vlastnoruční *kerija. (Zcela podrobně se tomuto tématu věnuje také spis rav Zalmana Margoliuse *Hilchot kerija)
i./2a.10 V *rišonim se můžeme dočíst o zvyku, nosit celých 12 měsíců černý šat. Kořeny tohoto zvyku můžeme najít v *tanachu i v talmudu. – ii.sam 14.kpt „Oblečte si šaty truchlících…“ Midraš (Roš k „elu megalchin 94“; chidušej Ran k „elu megalchin“ a také Torat adam 18;) zmiňuje opět skutečnost, že Mojžíš vyzval Jozue, aby ho oblékl a přikryl černým rouchem. -- Také Taanit 22a zmiňuje, že Elijahu ukázal Ravovi člověka, jenž je hoden *olam ha-ba, a tento člověk byl obut v černé obuvi (což je považováno za nevhodné pro dítka Jisroele), ale dostalo se mu vysvětlení, že tento člověk truchlí za Jerušalajim.
Z výše uvedeného lze tedy konstatovat, že pokud se někdo v rámci své *avejlut rozhodne pro černou barvu oděvu, neměli bychom mu v žádném případě předhazovat případné *chukat ha-gojjim – nápodobu nežidovských zvyklostí. Objevuje se názor, že ten, kdo se rozhodně pro černé šaty, nemusí na nich provádět *kerija, protože sám černý šat je jednoznačným symbolem jeho smutku (Ritva k Moed katan 24), nicméně černou lze obléci až třetí den *avejlut a dokonce není nutno brát ohled na to, je-li předem obnošený anebo úplně nový (*Zchor le-Avraham; *Erec ha-chajjim); nicméně v našem prostředí tento zvyk neaplikujeme
i./2a.11 Dojde-li k případu, že někomu ve vojenské službě zemře blízký příbuzný a on se o úmrtí dozví v okamžiku, kdy je v uniformě, má projít branou *kerija, i za předpokladu, že oděv patří vrchnosti a ve vypůjčeném oděvu branou projít nelze? Také sama vrchnost, když uniformu poskytovala, neposkytla ji s úmyslem, že na ní bude *kerija provedena. Ke všemu uniformy bývají *šaatnez, a je zde tedy jistá pochybnost, zda v tomto případě (*šaatnez) je průchod branou validní. Podle *Imrej jošar 2/124 lze konstatovat že v rámci *šaatnez by Branou *kerija prošel. Ačkoli *Tel chajjim k Moed katan učí, že je to sporné. Je však třeba zohlednit také skutečnost /30/ *bal tašchit – tedy nadbytečného mrhání - neboť jak učí Rambam v *hilchot mlachim – královské roucho (= nadmíru vznešené roucho určené ke slavnostním příležitostem) není nutno roztrhávat – právě pro příčinu *bal tašchit. Doporučujeme v tomto ohledu jednak konzultovat talmud M.kat 15b (v pasáží o rav Eliezerovi, který navzdory vypůjčenému (ne vlastnímu) rouchu *kerija provedl a szul svoji obuv) a pak také vlastní rozhodnutí – pokud někdo sám chce ztížit si Sladké jho nebes a je ochoten nést následky (za zničenou uniformu, kterou de facto natrhnout nemusel) nelze mu v žádném případě v *kerija bránit. Takto absolvovaná *kerija je z halachického hlediska naprosto validní.
i./2a.12-14 Opomenutí, výměna oděvu, dvě *kerijot (viz jinde)
i./2a.15 *kerija provedená nedopatřením – Je-li někdo mylně informován o smrti svého příbuzného, provede *kerija, a pak zjistí, že ve chvíli absolvování *kerija byl mrtvý ještě naživu, došlo-li k tomu v intervalu delším dvou hodin, je nutno provést novou. (viz responsa k Šulchan aruch 340). Druhou *kerija však provádíme bez požehnání. S tímto ustanovením nesouhlasí *Šach a někteří další komentátoři, a doporučují požehnání vyslovit a argumentují tím, že první *kerija byla z halachického pohledu naprosto nepatřičná. Dovolím si však s nimi jemně nesouhlasit a předložit k úvaze ještě jedno hledisko. Podle tradice víme, že Moše, rabejnu, začal bojovat se smrtí v předvečer šabatu, a zemřel během šabatu a přesto se učíme, že skonal v předvečer šabatu (*erev šabat) – a tradice se nemýlí, jelikož během *erev šabat byl již ve stavu *goses. Boj se smrtí (agonii) lze tudíž považovat za počáteční fázi smrti a pak lze bez uzardění prohlásit, že *kerija (v intervalu dvou hodin před skutečným odchodem jiskry života) je patřičná, pronesené požehnání bylo validní a druhou (skutečnou kerija, která je zároveň součásti piety a pocty mrtvého) lze skutečně provést bez požehnání.
i./2a.16 V místech, kde je zvykem vykonat pohřeb s odchodem šabatu, je pořadí následující. Proběhne rozloučení se šabatem, vysloví se *havdala a teprve poté lze provést *kerija (*Sade chesed avejlut 175) /31/
i./2a.17 Spis *Ševet Šimeon (k J.D: 340) si klade otázku, zda je správné, jak učí Maharšal, kterého cituje *Šach, provádět *kerija za rodiče na levé straně a za zbytek příbuzných napravo. Obecně řečeno, branou pokynu projde každý, kdo provede *kerija za rodiče omylem na nesprávné straně. Proč? Protože *poskim před *Maharšalem ještě nerozlišovali pravou a levou stranu. Je však nutno se ptát, jak postupovat (v případě dezinformace) a zda je průchod branami Pokynu validní, i v obráceném případě. Tedy – byl-li někdo informován, že mu zemřel někdo z rodičů, a poté se ukáže, že se jednalo i jiného z blízkých příbuzných. *Keria však byla provedena na rodičovské (levé) straně. A zde je nutno si znovu uvědomit, že rozhodující je přeci za všech okolností pohnutka, a dotyčný absolvoval *kerija s myšlenkou na rodiče. Tedy branou Pokynu de facto neprošel. Je třeba, aby vykonal **keriju na správné straně a s patřičným usebráním.
i./2a.18 Provádíme *kerija i nad sebevrahy? Zde máme k dispozici dvojí pohled. Rambamův a Rambanův. Rambam *kerija nedoporučuje a Ramban ji připouští. Tradice se v tomto případě kloní k Rambanovi.
i./2a.19-20 Jak provádějí *kerija děti; kerija za oba rodiče v rozmezí sedmidení;
/32/
i./2a.21-22 Ustanovení ohledně části dní (počítané za celý) v rámci sedmidení; (ačkoli se v řadě pokynů ohledně *avejlut počítá část dne za celý, neplatí to pro *kerija…) -- *kerija ženicha a nevěsty během jejich svatebního sedmidení (= neprobíhá)
i./2a.23 *Kerija za rodiče je trvalá takříkajíc „na věky“ a neměla by být sešita nikdy. Je možno ji pouze sešpendlit anebo na horním okraji jemně sestehovat, tak „aby šaty nepadaly s těla…“
i./2a.24 rav Maharšam byl otázán pozůstalým který nesl smutek za rodiče a dal své šaty (s provedenou *kerija) ke krejčímu a ten je opravil včetně *kerija, jak postupovat v tomto případě? Je zapotřebí provést *keriju znovu? -- Rav se inspiroval *hilchot uváděnými v Turej zahav k J.D. 340 – a doporučil majiteli opravených šatů, aby je dal nabarvit – protože nabarvením se z nich stanou „nové“ šaty a tím pádem se na ně vztahují pravidla o „jiném oděvu“ – tedy ne tom, který jsme měli na sobě v okamžiku zprávy o úmrtí. Rabínská tradice však tento názor nepodporuje s odvolávkou, že také krádež šatů s *kerijou lze kvalifikovat jako jejich „změnu“ – a přesto ani v tomto případě nemá být *kerija (rozpoznatelná) zacelena. Obarvení se doporučuje, ale po obarvení oděvu je vhodnější (abychom si ušetřili dilema, zda jednáme správně) předat takové šaty *kohanim (= dnes je možno dát je na milosrdné účely) s prohlášením „toto je nová skutečnost..“
Také *Rivad byl tázán na podobný případ, a řešil ho podobně s odvolávkou na Turej zahav k J.D. 340 – ovšem s poukazem :“jestliže ani po 12 měsících není povoleno zacelení *keriji za rodiče, ale nový oděv již roztrhávat nemusíme, je možno takto zacelený oděv na 12 měsíců odložit a pak ho považovat za „nový“ (jímž se svým nechtěným zacelením skutečně stal). Nicméně určitou dobu (abychom si ušetřili dilema) by ho měl nosit někdo jiný, a teprve poté si jej smí obléci i dotyčný pozůstalý.
i./2a.25 Hilchot kerija během *chol ha-moed. Platí zásadní pravidla: Došlo-li k úmrtí během *chol ha-moed, *keriju provedeme. Došlo-li k němu během prvních dvou dnů svátečního cyklu, /33/ lze ji provést teprve po jejich uplynutí. Podle *minhag Polin je tak možno učinit za všech sedm nejbližších příbuzných. – Doslechne-li se někdo o úmrtí během svátečního cyklu zprávu o úmrtí, která by se po uplynutí svátků stala tzv. *šmua rachoka, smí provést *kerija během *chol ha-moed. Na tom se shodují i přísnější halachické autority. Ovšem, spadá-li do kategorie *šmua rachoka již v okamžiku získání této informace, počká s *kerija až na uplynutí svátků a během *chol ha-moed *kerija neprovádí. A to i za předpokladu, že po jejich uplynutí se zároveň naplní i interval 12 měsíců (= kdy už *kerija za příbuzné neprovádíme);
i./2a.26 Stejná pravidla jako pro *kerija v okamžiku odchodu jiskry života, platí během transportu ostatků, exhumací apod. – spadajících podle halachy do kategorie *likut acamot
Obsah - zpět na obsah
