Kol bo al avejlut
i.- 6 --- Tahara (tohojre)
/85/ Je zvykem lidu Jisroele před samotným pohřbem zesnulého rituálně očistit. Poznáváme to již z talmudu (Šab 151a-b), kde se uvádí, že je i o šabatu povoleno mrtvého umýt a pomazat olejem. Rambam ve svých Hilchot avejlut, zdá se, dikci výše uvedené mišny jemně upravuje, když povoluje také zatlačit oči a podvázat ústa, ačkoli talmud zatlačení očí o šabatu nevítá a podvázání brady povoluje jen s ohledem na úctu k mrtvému. A i v tom případě se přísně vyhýbá uvázání smyčky (uzlu); Stejně tak je mírně diskutabilní, co tvrdí nejen Rambam, ale opakuje i *Tur, totiž že natírání olejem bylo prováděno vonnými oleji.
Praxe vypadla spíše tak, že mrtvého nejprve potřeli olejem, aby se rozpustily případné nečistoty a teprve poté byl umyt vodou. A to vše s ohledem na kavod ha-met, jinak by tyto činnosti nemohly odsunout kdušat sobotního dne. Jak konstatuje právě i traktát Šabat.
Zároveň se však rituál tahary objevuje v židovské tradici nejen z úcty k mrtvému, ale také z úcty k živým. Podrobněji se o zvyku očistit mrtvého zmiňuje Moed katan 27b v pasáži: „Původně bylo zvykem podkládat pánev s vonným olejem jen pod mrtvé, kteří zemřeli na střevní potíže. Což však zahanbovalo živé, kteří podobnými potížemi trpěli, původně také byly za předměty rituální nezpůsobilosti považovány všechny, kterých se dotkla menstuující mrtvá, což zase působilo rozpaky živým ženám v období menstruace. Proto bylo rozhodnuto, rituálně očistit všechny“ atd…“
Nejinak je tomu i s kropením vínem. U kořene tohoto zvyku byla rovněž důstojnost a ohled vůči živým, kteří přišli vzdát zemřelému poctu. Proto se jeho smrtelné lůžko kropilo vínem, aby se v okolí docílilo příjemnější vůně. (San 68). Totéž potvrzuje také Tosefta, která učí, že pro kropené víno není stanoven žádný limit, a lze jím kropit podle zámožnosti každé dotyčné rodiny bez omezení.
Ve starších dobách umývali zesnulého tak, že donesli dostatek vody, jemně ji ohřáli a umyli celé tělo, končetiny, tvář a hlavu. Poté vzali směs vajec a vína a obmyli tím čelo a hlavu mrtvého. Ti, kdo tuto činnost prováděli si pak umyli ruce ve vodě se solí. (*Rokeach 317). Poté nebožtíka učesali hřebenem stejným způsobem, jako češeme živé, vyčistili mu nehty na rukou a na nohou a také případné nečistoty usazené mezi prsty, aby vešel do odpočinutí stejně čistý a upravený, jako vstupoval za živa do synagogy do odpočinutí šabatového …
„Snažně vás prosím, abyste mne ve smrti očistili skrze tohojre. Očistě te mne i mezi prsty u nohou a na rukou, vzadu i tvář a hlavu moji, učešte mne, jako bych byl živý a upravte mi nehty na rukou i na nohou, abych do odpočinutí vešel čistý a očištěný tak, jako jsem vcházíval do synagogy šabat co šabat, vymydlený, s upravenými nehty, učesaný a s ošetřenými otvory. Stejným způsobem mne, prosím, připravte i pro odpočinutí věčné …“ nařizuje rav Eliezer bar Šemuel, Maharilův dědeček.
(6-2) V našich končinách je zvykem, že pět osob opatrně a jemně zvedne mrtvého ze země a důkladně jej přikryjí bílým plátnem, čistým, bez poskrvrnky. Pod plátnem ho vysvlěčou a začnou omývat mírně ovlaženou vodou od hlavy až k nohám. U toho odříkávají předepsané verše. Poté ho zbaví veškerých nečistot, pokud by nějaké ještě zůstaly vevnitř. Ve chvíli této očisty se však žádné biblické verše nevyslovují. Po očištění se použitá voda vyleje ven mimo místnost. Teprve po této základní očistě je mrtvý umyt jak stanoví pravidla tahary a vyleje se na něj 9 kabin (sg. kab) vody, tělo je osušeno a oblečeno do tachrichin (pohřebních rouch).
Zdůrazňuji, citlivě dbejme na to, kdy vyslovat slova bible. Před odstraněním hrubé nečistoty vůbec, teprve, je-li tělo dokonale čisté, můžeme s jejich recitaci začít.
(6-3) Prastarým zvykem Jisroele bývalo budovat poblíž hřbitova anebo přímo na hřbitově tzv. „bejt-tahara“. Tedy prostory anebo samostatnou budovu pro vykonání tahary, kde byli očišťování všichni jejich mrtví. V řadě komunit byl mrtvý dokonce bezprostředně po svém skonu (po obligatorních 15 minutách klidu a jedné hodině na podlaze) přenesen přímo do „bejt-tahara“, kde byl nejen očištěn a upraven, ale zde také setrval až do svého pohřbu.
(6-4) Členové chevra kadiša, kteří se taharou (tohojre) zabývají, musí byt lidé vážení, výjimeční a dobří židé. Naši Moudří určili, že tohojre má provádět výhradně ruka Jisroele, nikdo z jinověrných by se mrtvého neměl dotýkat ani během tohojre ani pak později po jejím vykonání. Včetně pohřebního doprovodu.
(6-5) Objevila se otázka, zda se na rituálu může podílet i vynikající učenec s dobrou pověstí, není-li členem místní chevra kadiša. Či zda ho mohou členové chevra odmítnout. Odpověď najdeme v Mogen Avraham (153) : V našich končinách byly ustanoveny spolky, které se péčí o tohojre zabývají, a je proto vhodné, respektovat jejich zvyky a jejich rozhodnutí … Podobně se vyjadřuje také Elijah raba: „V knihách Chevra kadiša di-gmilus chasadim jsem našel zápis o úmrtí ha-rav ha-gaon, našeho učitele a mistra Efrajima (jednalo se o autora spisu Olelot Efrajim). Tehdy sem přišli jeho žáci a chtěli svému učiteli a rebe prokázat i tuto z posledních poct. Byl tehdy učiněn dotaz na rebe Jišajahu, roš metivta naší obce a ten rozhodl takto: Poté, co se kabranim po celá léta pečlivě starají o potřeby zesnulých na úkor svého vlastního řemesla a podnikání, ať se také postarají stejným způsobem i o tohoto cadika. Jedině pokud by snad sami chtěli prokázat cadikovým studentům laskavost a dobrovolně jim tuto službu přenechali…
(6-6) Naopak tam, kde si chevra kadiša za rituál tohojre účtuje peníze, mohou, pokud se najdou lidé, kteří by taharu vykonali zdarma, očistit a připravit mrtvého oni.
(6-7) Pokud by někdo na svém konci projevil přání, že se ten či onen nemá věnovat jeho tahaře, je zapotřebí takové přání respektovat.
(6-8) Může manžel asistovat při tohojre své manželky, zejména zemřela-li ve stavu nida ? Spis Šemeš cedaka uvádí, že mu nikdo nemůže bránit, a právě proto, že to není úplně nejběžnější způsob, kdo si sladké jho Nebes tímto způsobem přitíží, má mnohem více zásluh, protože „ozdobí“ micvu svoji zdrženlivostí.
(6-9) Velice zvláštní případ (v souvislosti s nida) řeší ve svém responsu Maharil. Objevila se otázka, zda je možno nadále studovat tóru u stolu, na jehož desce byla provedena tohojre ženy ve stavu nida (šlo konkrétně o paní Jutu choť rav Kwezlecha). Jednak s ohledem na její nida a jednak s ohledem na to, že prkno posloužilo zesnulé. Zda je tedy možno ho vůbec používat i k jiným účelům anebo je záhodno ho považovat za skutečnosti, které již náleží pouze mrtvému. A Maharil odpovídá, že tuto desku lze bez obav nadále používat i k dalším účelům, protože každému mrtvému je (jako jeho nedotknutelný majetek) určena pouze rakev a pak také tachrichin.
(6-10) V komunitách, kde pěstují tradici vkládat k mrtvému střepy (gefelach) a skládat ruce tak, aby byly sepnuté, není nutno tomu bránit, ačkoli Chochmat adam ve svém dodatku „Náležitosti chevra kadiša a avejlut“ upozorňuje, že pro tyto tradice nenajdeme v Písmu naprosto žádné opodstatnění. V jiných rukopisech se sice zmínky o tomto zvyku vyskytují. Ne vždy však v pozitivním smyslu. Čteme například (právě na adresu vkládání střepů – gefelach) „mir senen ojch af fun alle chavurot“ – jak lze vidět i u všech pohřebních spolků (rozuměj: nežidovských). I podle našich Moudrých jsou to pouze zvyky, které pronikly do jidiškajt z nežidovského prostředí. A v Avoda zara 10b se dočítáme, že ve chvíli, kdy zemřel Antonius „nitparda chavila“ – se svazek přátelského nažívání mezi oběma kulturami zpřetrhal…. Ec Josef je ještě přísnější a referuje, že na to konto prohlásil šames na adresu těch, kdo tento zvyk chtěli prosadit: Všechny spolky, jichž jsi byl až dosud členem, se od tebe odtáhnou. Od této chvíle už nejsi počítán mezi jejich členy…
Nejtrpčeji nad tímto zvykem naříká rav ha-gaon z Mukačeva. Doslova prohlašuje, že se to pro dítka Jisroele nehodí. Což si však nemyslím.
(6-11) Také nežidé, kteří přijali pravidla lidu Jisroele si zasluhují tohojre, a to i tehdy, pokud ještě do svého skonu nestihli obřízku a mikve.
(6-12) Noda vi-Jehuda byl dotazován, kdy je lepší tohojre provádět? Zda bezprostředně po úmrtí, anebo teprve bezprostředně před pohřbem. Protože v celé řadě případů je vhodnější provést ji ihned. Zejména v horkých měsících, kdy je obava z nedobrého vzduchu silnější. A v případech, kdy nelze vyloučit, že se doba mezi úmrtím a pohřbem protáhne. V takových případech se pak (při provádění tohojre těsně před pohřbením) už jen těžko hledají lidé, kteří by se tohoto úkolu ujali bez zdráhání. Odpověď zní: Bez obav lze tohojre provést ihned po úmrtí. Zejména, konáme-li tak, v rámci kavod ha-met.
Je tu ale jeden diskutabilní moment. Uložení očištěného těla do rakve je podle Rašiho považováno za „zapečetění hrobu“ - stimat ha-golel. Co dělat a jak postupovat tehdy, kdy je mrtvý již uložen, ale dosud nejsou vyřízeny všechny náležitosti pohřbu. V okamžiku *stimat ha-golel také končí období palčivého smutku (aninut) a začíná období avejlut. Pro které platí zase jiné pokyny.
Rozhodující je vždy lidské hledisko a především důstojnost samotného mrtvého. Doporučuje se tehdy, kdy je jisto, že pohřeb bude následovat poměrně brzy po úmrtí, počkat s tohojre až před samotný okamžik pohřebního doprovodu, případně očistit tělo pouze od běžné nečistoty, zbytků jídla, medikamentů, případně zvratků apod. Hlavní část rituálu – důkladné očištění a přípravu na „odpočinutí“ provést až bezprostředně před pohřbem. Naopak v obdobích, kdy by tělo mohlo začít zapáchat, je dobré provést rituál okamžitě. Už proto, aby živým, kteří tělo ponesou, budou očišťovat a pohřbívat, nebylo nepříjemné, že tak musí konat. Stejný názor zastává i Sefer chasidim. Také Chatam sofer uvádí, že je sporné, zda je nutné očistit zesnulého od běžné tělesné nečistoty tehdy, víme-li, že důkladná očista bude následovat během několika hodin, před samotným pohřbem, ale v okamžiku, kdy víme, že může dojít k prodlení, lze rituál vykonat ihned a není třeba se ničeho obávat.
Dovolím si ještě připomenout zvyk, který dodržovala chevra kadiša v Mikulově – rituál prováděli vždy zhruba šest hodin od úmrtí. Bez ohledu na to, kdy dojde k samotnému pohřbu. Podobně se vyjadřuje také Aruch šulchan 357.
(6-13) Stane-li se, že se někdo zapřísáhne, že už svého bližního nechce nikdy v životě vidět, a pak je mu dáno anebo by rád vykonal jeho tohojre, jak řešit tento stav? Je to nesložité a lze řešit přesně podle instrukcí tóry. Nikdo totiž nepochybuje o tom, že onen závazek (slib) byl míněn tak, že dotyčného nechce vidět zaživa. Podobně jako čteme o faraonovi a Mojžíšovi. I tam bylo vysloveno, již tě nikdy neuzřím, a přesto Mojžíš vidí faraona i jeho vojsko mrtvé. Pokud si ale dotyčný slíbil, že bližního nechce skutečně nikdy vidět, neměl by se na jeho tohojre podílet.
(6-14) Dostal jsem také dotaz, jak postupovat, když synové zesnulého odmítnou předat tělo členům chevra kadiša k vykonání tohojre. Zda lze mrtvého potom bez problémů pohřbít na židovském hřbitově. Musel jsem odpovědět otázkou. „Není snad naší povinností stát vždy tak, abychom zacelovali trhliny v hradbách?“ – Jistěže! Ne však za tu cenu, že bychom bezbrannému odepřeli pohřeb ve svaté prsti jenom proto, že mu jeho pozůstalí odepřou tohojre. Ostatně tahara je vykonávána především na počest mrtvého, a nelze ještě zvyšovat jeho znectění tím, že ho nepohřbíme k předkům, pokud pozůstalí tohojre odmítají.
(6-15) Popravený žid – o něm referuje písmo: Tebe pak uvrhli do hrobu tvého jako ratolest ohyzdnou, i v rouchu zbitých, ukrutně zraněných, kteříž se dostávají do jámy mezi kamení, jako mrtvé tělo pošlapané … (iz 14:19) Totéž pak zdůrazňují i Redak a Mecudat - že u popravených je zvykem pohřbít je i v jejich zakrvavených šatech, bez omývání a bez tachrichin. Kdokoli by chtěl namítnout, že bychom takto postupovat neměli, protože stejným způsobem bývají pohřbívaní i popravení provinilci z ostatních národů, že tedy takto pohřbívaný žid může být považován za příslušníka národů a tento způsob pohřbu na *chukot ha-gojim, námitka proti je jednoznačná. Na šatech je krev, o které nemůžeme s jistotou prohlásit, zda je to „krev duše“ nebo nikoli. Pochopitelně u těch, kdo byli popravení nekrvavě, tohojre provádíme. Utopeným jejich šaty svlékneme, omyjeme je, provedeme tohojre a pohřbíme jako zbytek lidu Jisroele (uvádí v závěru svého responsa Maharil). Stejně tak postupuje i s umrzlými. Stejně tak, pokud někoho ušlape zástup. Pokud není zkrvaven a nejsou na něm žádné stopy po krvi. (Doplňuje Machcit ha-šekel v Pitchej tešuva.)
(6-16) Pokud rodička nepřestala krvácet až do okamžiku své smrti, pohřbíme ji bez provedení tohojre. Pokud se krvácení zastavilo, pohřbíme ji jako zbytek lidu Jisroele, a není nutno se obávat dokonce ani krve, která by vytekla až po smrti, že se snad může jednat o „krev duše“. Nicméně je vhodné tuto krev pohřbít společně s tělem.
(6-17) Je-li popravený vydán příbuzným bez šatů a bez bot, pohřbí ho bez nich (tedy v tachrichin a s provedením tohojre), pokud vydají jeho osobní věci a nenajdeme na nich krev – viz paragrafy v části iii.
(6-18) Jak postupovat u mrtvého zemřelého v první den svátků? Chceme-li ho pohřbít (skrze laskavou dlaň jinověrných) ještě týž den, tj. první den svátků, je povoleno dokonce i ohřát vodu kvůli provedení náležité tohojre. Tedy pochopitelně také provést rituál tohojre. (O.CH. 526). Doporučuje se však očistit ho nikoli plátnem, ale jiným způsobem, například měkkou kůži anebo slamou, uvádí Rama. Maharil ve svých Hilchot jom tov uvádí: Lze dokonce i plátnem, ale nikdy je neždímejme. Jednak pro zdůraznění svátku (kdy děláme všední činnosti jiným, méně obvyklým způsobem), a pak také proto, že ždímat plátno při umývání je zvyk okolních národů. V tom případě by bylo vhodné, neždímat dokonce ani během všedního dne.
Šearej tešuva uvádí, že během prvního dne svátků lze rukou Jisroele vykonat pouze taharu, levišat (oblečení tachrichin) a uložení do hrobu. Druhého dne svátečního cyklu již mohou Jisroelim konat naprosto všechny činnosti spojené s pohřbem a s tohojre. Jediné, co je vyloučeno, je ždímat plátno, jímž tělo umýváme.
Jeden z učenců s odvolávkou na Tosefta (ke Kidušin 34) vyslovuje názor, že ženy přeci nejsou vázany pokynem konat (ase) během svátku, proč se tedy o záležitosti mrtvého nestarají ony a přenecháváme to laskavé dlaní okolních národů? – Odpověď je jednoduchá. Právě proto, že nejsou vázány. Kdežto pohřeb – je jasný pokyn konat, podle dikce: ještě ten den pohřbíš jej… Kdyby se tedy mrtvým během prvního dne svátků zaobíraly ženy, namísto laskavých dlaní jinověrných, objevil by se precedens, proč zrovna u tohoto mrtvého neplatí pokyn: ještě ten den pohřbíš jej…; Stejně tak pevné je i pravidlo o událostech, které případně mohou některý z pokynů konat odsunout – micwa ase še-ha-zman garma – a to se v našem případě týká jen prvního dne svátečního cyklu. Kdyby tedy i na druhý den vykonávaly činnosti spojené s pohřbem a tohojre pouze ženy, došlo by vlastně k porušení pokynů (ase) i varování (lo taase). Protože ani tohoto druhého dne nemají ženy podle tóry žádnou „jinou“ povinnost než muži.
A ještě jednou znovu připomínám s odvolávkou na Švut Jaakov, že rozhodujícím je vždy hledisko lidskosti, tedy je-li tu riziko, že neprovedením tohojre by mohl neumytý a nepřipravený nebožtík do druhého dne zapáchat, je vhodné ho umýt již prvního dne svátků …
(Jednotlivé dílčí kroky, modlitby a smybolické pozadí rituálu tohojre popisuje podrobně tato stránka.)
