|
Zapsáno někdy na jaře 2002
Projížděl jsem léta tím městečkem mezi Jihlavou a Telčí. Viděl jsem jen zbourané bývalé náměstí s mohutným socreálným nákupním střediskem . Slýchával hanlivé „rudá Třešť“. Bývalé sídlo okresu. Odtud přišel do Urbanova ten soudruhpán, co nechal zavřít pradědečka mých dětí. Tohle městečko se pyšnilo přídomkem „město revolučních tradic“. Jelikož tu bývaly jakési továrny a tedy i dělníci a tedy i buřiči protivá útlaku. Jelikož tu na konci války začali mladí nadšenci dělat „revoluci“ příliš včas a esesáčci tudy ještě měli cestu a bezbranné hochy chladnokrevně postříleli. A potom tedy dál po válce…však zhruba víte, bývalo to podobné.
 S poznáním Ingrid jsem začal poznávat i její Třešť – na první pohled neviditelnou. Město osvíceného šlechtického rodu Vencelíků, bohaté historie, památek mimo hlavní trasy, zbytky starého židovského města. Pro zdejší silnou vzdělanou židovskou komunitu se jí kdysi dokonce říkalo „malý Berlín“. S tím souvisí i osobní příběh. Možná nebudu přesný. Možná by jiní ho viděli a sepsali jinak. Možná budu někomu křivdit. Většinu znám jen z doslechu. To víte – ústní lidová slovesnost. I moudrý lid může zřít a popsat jen určitou výseč skutečnosti. Tedy pro jistotu: Podobnost postav s postavami skutečnými je zcela náhodná. Leč zde nejde o historickou pravdu. Jde o příběh. A takové se stávají.
Před pár lety zabylo Ingrid líto zpustlého zarostlého židovského hřbitova. Ač rodem havířovská árijka s dobrou sudetoněmeckou bábou od Olomouce v srdci začala malou pilkou typu „školní dílna“ pižlat vzrostlý nálet olšových stromů a srpem (bez kladiva) se prosekávat vysokou travou. Zkrátka z vlastní vůle zvelebovala ten zapomenutý kousek historie zapomenutých lidí, jejichž poslední potomci se rozplynuli ve štiplavém dýmu nad polskými rovinami. Její mozoly jí přinesly úsměšky, pověst podivínky mezi lidmi („židovka,židovka,“ volaly děti) a poněkud obtížné občanky na úřadě, když chtěla něco málo pomoct („…prosím vás, kdoví, jestli to je nějaká památka…“). Ale taky pár pohlazení a nových přátelství. „Co tady děláte!!?“ rozkřikl se na ni starý pán. Nedala se. „A co vy!?“ křičela taky. A za chvíli ji ten pán hladil. „Víte, leží tu rodiče mých kamarádů, kteří jsou…“ mávl rukou bezmocně někam pryč. A pak se objevil Achab, po večerech jí četl prsty z náhrobků…A jiní. Přátelství s panem Pavlíkem. Ještě ve svých devadesáti neúnavně opravuje velký třebíčský židovský hřbitov. Taky začal sám. Dnes už mu jezdí často pomáhat mlaďoši z celého světa. Zdaleka ne jen Židé.
Po čase si Ingrid začala zase vymýšlet: „Mladý Franz Kafka jezdíval do Třeště za svým strýcem doktorem Lövym. Napsal o něm povídku Venkovský lékař. Mohlo by se to připomenout. Alespoň malou bustu na ten dům.“ „Kdoví, jestli ho vůbec někdo zná. Kafka říkáte?“ dozvěděla se mimo jiné na úřadě má milá, jež tehdy ještě nevěděla, že jednou bude milou Vašeho milého já, jenž má své milé i ve Vás, mí milí.
Asi ve vzpomínkách přehání. Jest radikálkou, jak už zapálené ženy bývají. Nakonec nasháněla pětadvacet tisíc a člověka, který by za tu sumu byl ochoten bustu udělat. Nejvíc jí pomohl její doktor. Kromě šikovného zubaře je totiž výborným znalcem historie a sám stále s pracovitým zaujetím a šibalským úsměvem objevuje a popularizuje taje dějů minulých. Sepsal s pomocí Ingrid takovou malou brožuru - fakta a dokumenty o Franzovi a Třešti. Vydavatel se nenašel, realizaci desky předběhly jiné události.
Mezitím totiž přijela do Třeště známá senátorka. „Nádherný židovský hřbitov,“ jásala. „No, máme,“ pyšnili se radní. „A Kafka sem jezdil? To tady žil ten Venkovský lékař?“ neutuchala ve svém nadšení. „No, jistě, u nás…“ Tak vidíte, Vy skeptici. I naše pohádka má svůj šťastný konec. Na hřbitov chodí občas delegace, jednou za rok pomáhají školní děti shrabat listí (tu část,kterou Ingrid sama nestihne) a Technické služby je dokonce odvezou. Jen na tu běžnou práci zůstává Ingrid s tupým srpem.
A to ještě není všem slávám konec. Loni na podzim se odhalovala na domě doktora Lövyho s novou fasádou busta Franze Kafky. Za 250 tisíc. Město bylo velkorysé. Význačných hostů bylo hodně. Měl přijet i ministr! I Ingrid dostala pozvánku. „Pozveme ji na ten raut, ať jí zacpem hubu,“ vyjádřil se podle špehů někdo z Nich. Nešla tam. Omluvila se. Je ňáká háklivá, má malá Ingrid z Arcu. Večer po slávě jsme se šli na bustu podívat. „Je hezká?“ konstatovala tetelíc se, „ mám z toho radost.“
Vraťme se zpátky. Do budoucna, tedy na začátek dopisu, tedy do dneška. Dnes proběhla malá pietní slavnost. Připomenutí 60.výročí „odsunu“ Židů z Třeště. Úřad vše připravil, hosté přijeli. My, co chodíme do práce, stihnuli jsme v podvečer alespoň vernisáž výstavy, připomínající historii Židů v Třešti.
Před budovou muzea se tyčí s rukama za zády v lehkém záklonu postava místního „oficiálního spisovatele“ městského úřadu. Je též Magister. Jako já. A též učitel ve výslužbě. Všechny zná, blahosklonně jim kyne, úslužně se klaní přicházející delegaci. Na podzim se zase proslavil. Nákladem městského úřadu vydal knihu Franz Kafka a Třešť. Použil nevydanou brožurku, něco zkompiloval odjinud. Přidal i vlastní invenci. V úvodu zdůraznil, že mladý Kafka poznal v Třešti těžký život dělnické třídy, což ho rozhodujícím způsobem zformovalo… Nechápu, proč se zase Ingrid rozohnila: „Vždyť sem jezdil za strýcem bohémem, který už na začátku století jezdil na motorce, honil baby a chudé léčil samozřejmě zadarmo. A ten Franz?! Beztak si sem jezdil zašukat!“ Ale ale, Ingrid! Taková vulgarita! Místo pochopení dějinných souvislostí krutého industriálního světa!
Na vernisáži bylo plno. Výstava pěkná. Fotky, texty, předměty, souvislosti. Vítání, proslovy, odborný úvod. Jo. Pak zpívala kapela mladých člověků staré židovské písně. Ozvěna věků. Velmi velmi jímavé a krásné. Ano – trochu dlouhé. Přesto mě mrzí, že na hostech je vidět, jak už jsou netrpěliví. Vítací děvče z Úřadu si do toho zpěvu špitá polohlasem se starostou nezbytné organizační pokyny. Ke konci už organizátoři pěvce nenápadně popohánějí. Ještě jedna, ukazují umělčata na prstech. Celkem v pořádku, celkem normálně. Proč jsem zase tak smutný a neklidný? Protože jsem tu cizí? Určitě je tu taky hodně dobrých lidí. Zlobím se na sebe, že je znám jen některé a málo. Nějak nemohu překonat tu přehradu neexistující kontinuity ve mně. Někteří pozdravují očima a pokynutím Ingrid. Profesionálové si ovšem všímají jen profesionálů. Je tu i hejtman. Atd. Všechno chápu. A stejně…chce se mi na vzduch.
Je jaro. Venku se procházíme po renovovaném centru. Město jej s nemalými náklady renovovalo. Opravdu hezky. Jdeme ulicí Franze Kafky. Nové dláždění, stylové osvětlení, vodotrysky, mohutný sloup slunečních hodin. Pěkné a příjemné.
15.7.02
|
