Šema Jisrael …. (Na židovském hřbitově ve Studeném)
Dokončení studia jednoho traktátu nebo určitého úseku halachického vzdělávání se nazývá *sijum. A ve štetlu to bývala dycinky sláva. Příležitost pro raut, sezvání hostů, anebo pro docela komorní oslavu všech, kdo se na studiu podíleli. Sijum hřbitova je ještě komornější. Většinou proto, že nás ho nezpracovává mnoho. Pohladíte poslední dokumentovanou macejvu, zapálíte svíčku – bez ohledu na to je-li noc anebo den – protože dušenky cadiků jsou přece kahánky Slávy H-spodinovy, a tak se symbol připojí k symbolu. Pak se posadíte. Klidně mezi ně. Bez ohledu na předepsané čtyři lokte, které mají dělit svět živých od prahu Harmonie. Tohle „sijumové“ posezení se totiž rovná poctě mrtvým, to není žádná neúcta. Navíc, za tu dobu, co jsme tu byli „spolu“, už patříme jedni k druhým a oni rádi popřejí tu trochu své hrobové prsti nám, kdo hledáme jejich stopy, jejich příběhy. Oči hladí „staré známé“, letmo se dotknou i těch „velikých cadikim“ a – to vám prostě nedá – malinko taškářsky loupnou i směrem k těm, kteří se nejvíc zdráhali „odtajnit“ svůj osud a svou identitu. Jakoby chtěli mlčky říci: Tak vidíš, nakonec jsme se dohodli…
A pak se začne cosi snášet. Ne, není to šechina, ale je to požehnané. To se nedá moc popisovat, to se prostě musí zažít….
Sijum ve Studeném vyšel na poledne. Na tiché poledne v barvě mladě zeleného listí, ještě se modrajícího barvínku. A nišmat kol chaj (duše všeho živého) si vůbec nebrala servítky, že se to u macejv nemá, a naplno s křiklavou drozdí kadencí předkládala žalmy Sladkému požehnanému přímo nad hrobovou prstí. Do toho teplé závany plné řepkového pylu…
Najednou se Noche dal do hubování. Chodí na Svatá pole se mnou. A já už dávno dávínko neřeším, že je to pes. Nejenže ho tam nechodím venčit, ale on je, chudáček, tím věčným pohybem po „našich zahrádkách“ tak vycepovanej, že začne kňourat, když se mu chce a zídka je natolik vysoká, že se přes ni nedostane sám…
Když Noche hubuje – bystřím. Většinou se jen hádává s nějakým srncem, občas ale fakt hlásí návštěvu.
„Uvažte si toho psa…,“ slyším najednou a za zdí hřbitova obličej. Ne příliš vstřícný. (No taky bodejť, čokl je zvíci harmonia, a jak má jeden poznat, že je to vlastně myška.)
„Proč? On vám neublíží!“
„My chceme na hřbitov.“
„Tak pojďte…“
Chvíle vzájemného okukování. Nebo spíš očichávání? … Zvedám se. Je tak krásně a není člověka, který by se v pravou hodinu a v pravých souřadnicích neobjevil proto, abychom zbohatli, učí Pirkej avot. „Opravdu žádný strach, on si jen musí zvyknout, že patříte do smečky…“ Můj ty světe, kdyby byl někdo cimrplich, dostane pocit nepatřičnosti. Protože to s tou smečkou… pán má totiž na předloktí číslo z lágru!
„Hmmm, tak já skočím pro ostatní…,“ řekne jen, když zjistí, že Noche mírumilovně mává „praporkem“, a zase zmizí. Ale jen na chvilku. Pak se vrací a s ním i Šechina. – Skutečná přítomnost B-ží uprostřed lidu Jisroele. On, pak tetuška – sice v českém textilu, ale jakoby vystřižená z Mea šearim, oči jako trnky, ne tak modré, ale přesně tak pronikavé. A taky už leccos viděly, ačkoli její předloktí nevidím. Pak další – asi švagrová nebo sestra, taky dcera, dceřin syn...
Nastupují průrvou v ohradní zdi hřbitova, zkušeně, jako by tu byli doma. A – když si to tak promítám zpátky – s takovou samozřejmou rozhodností, že jestli něco někdy zaslouží titulaturu „tichá síla“ – pak je to právě ten jejich nástup. Takhle nějak by možná mohli jednoho krásného dne rukovat i legendární rytířové z Blaníka.
A vpravdě vůbec nemarní čas. Ti příchozí. Kdo nemá v náručí hrabičky, košťátko, objemný květináč anebo kanystr s vodou, pouští se rovnou do spadaných větví, jež leží v barvínku na hrobové prsti a které jsme nestačili vysbírat my. Sestra „trnkové tetušky“ nechává „dříví“ mladším, ale sama rázně a bez smlouvání doškubává všechnu „bylinu zelenou“, která je vyšší než 30 centimetrů. Cílem téhle rojnice cadiků je ale jediný udržovaný pomník tady ve Studeném. Pomníček rodiny Seidlerových se smutnou (žel hustě přehustě popsanou) Im memoriam-tabulkou dole u paty.
„Ty tulipány už bude potřeba zaštípnout…“
„A nech tam trochu vody, aby se ten květináč prolil. Aspoň ho vítr nepřevrátí…“
„Mirku,“ volá sestra tety Trnkové, „zapálíš?“
„Nemusí, on zapaloval ve Světlé…,“ kontruje trnková tetuška.
„Na podzim bychom vzali i malýho, co říkáš…“
Zázrak. „Na podzim bychom vzali i malýho…“ Tak to mne bude strašit, laskavě a hřejivě, přinejmenším až do Roš ha-šana. A dost možná je to dárek na celý život. S příchutí rozinek a mandlí, jako všechno v jidiškajt.
Oba nejstarší Trnkovi (nejspíš samozřejmě Seidlerovi, ale já se nevyptával) byli „taky zavření“ – tady se jazyk brání pojmenovat. Vytěsňuje. Zdráhá se nazvat konsekventně to, co beztak poví tetování… A přišli o všechny (smutné gesto směrem k tabulce Im memoriam); mají vlastně jen tenhle hrob a pak něco ve Světlé. Jsou z Mladé Boleslavi a z Mnichova Hradiště a každoročně, dvakrát do roka, to takhle objedou. „Jéje, to jste měli vidět, když jsme tu začínali. Samá trnka, no zarostlý to tady bylo až běda… Ale teď už to tu vypadá přeci jen trochu k světu… Tak vážně nezapálíš, Mirku?“ Sijum ve Studeném vyšel na poledne. Na tiché poledne v barvě mladě zeleného listí, ještě se modrajícího barvínku. A nišmat kol chaj (duše všeho živého) si vůbec nebrala servítky, že se to u macejv nemá, a naplno s křiklavou drozdí kadencí předkládala žalmy Sladkému požehnanému přímo nad hrobovou prstí. Do toho teplé závany plné řepkového pylu…
A mně je přesto přese všecko najednou do breku. Jsou to ale takové nepojmenovatelné slzy. S největší pravděpodobností slzy paradoxu.
Na jedné straně mi defilují před očima jiné „bejt-olámky“, zanedbané, rozkrádané, pustošené nebo jen nedohlídané, ačkoli hlídané slovutnou Matanou. Bejt-olámky mající sice své správce, kteří ale s největší pravděpodobností nezvládnou to, co rodina Seidlerových – pravda za desítky let. Milosrdenství a soud. Nechci nikomu ublížit. Jinde může být buřina vzpurnější, času méně, úkolů nad hlavu… Ale Seidlerovi sem ta léta jezdí jen dvakrát ročně… Jestli on prvotní nebude ten vztah. A trpělivost. A konání. Ustavičné, tiché, pokorné konání. Klasické naase we-nišma – budeme konat to, co jsme slýchávali (a vídali), a budeme-li konat – pochopíme. A hlavně to „zaklínadlu“ se podobající, jen tak při vytrhávání pejru pronesené: „Na podzim bychom vzali i malýho…“
Co na tom, že na židovském hrobě bude „gojiš“ květináč s afrikánama? I kdyby tam tu a tam skončil třebas i „dušičkovej“ věneček s prefabrikovaným „Vzpomínáme!“, tady ve Studeném – ale hlavně v rodině Seidlerů – kvete (afrikány neafrikány) přečistá Sáronská růže ryzí lidskosti, která je tou prapůvodní trestí celé jidiškajt. Pane světů, budiž požehnán!! Mojžíš měl pravdu, protože opisoval od Tebe!! Co na tom, že Obec fungující pro brněnské židy klidně připustí urážku cadiků na hřbitově v Třebíči, hlavně že to bude „nějaké“. Že dokonce bez mrknutí oka souhlasí s výrokem: Náboženské a praktické hledisko je poněkud nekompatabilní, Seidlerovi něco podobného neřeší. Jen konají. Tiše a důsledně už desítky let. I jejich „praxe“ není tak docela kompatabilní. Je jenom tišší. Plná pokory. Neokázalá. Bez nároku na monopol a neochoty myslet. A na podzim vezmou i malýho… Přesně, jak stojí ve vyznání principů jidiškajt – Šema jisroel: We šinanta le-vanejcha – A totéž budeš vštěpovat i svým synům a potomkům...
(27.ijar 5767)
