Micwot 118,119    *be-lo melach (118); – *mlichat ha-korban (119)

 Uvědomme si, že nešlo jen o pouhé přidání špetky soli – jak to dělá česká hospodyně s těstem na buchty anebo krupicovou kaší. To snad jedině u obětin moučných a i zde tradice poměrně přesně specifikuje kolik a čeho.  U všech masitých obětin je dobré pod tímto pokynem  vidět (kromě mystických symbolů naznačených v midraších)  především klasickou *melichu – odkrvení masa pomocí soli.

           Možná právě i tento detail naznačuje, že součástí korbanot (tedy přiblížení se /návratů  k Panovníkovi poté, co jsme udělali nějaký průšvih) je také hostina. A nezakošerované a „solí neodkrvené“ maso  nelze požívat ani tady „dole“ v tomto světě, ale ani „na Nebesích“, protože, jak učí tradice, „derech arec di-malkuta di-rakija ke-ajin malkuta di-ara“… (tj. způsoby  a principy harmonie – dosl. dokonalého konání „nahoře“na  Nebesích jsou s těmi „dole“ totožné). Ačkoliv Netělesný ani nekonzumuje ani „nečichá“ vůně zápalů, chce být symbolicky rovněž přítomen společné  hostině smíru (která, jako vlastně celý půdorys jidiškajt pronikla  později také do  tzv. křesťanské hostiny agapé). Stejně jako „novozákonní“ pokyn – buďte solí země. 
           Stejným myšlenkovým směrem nás vedou i další halachické detaily – sůl přidává kněz, nikoli kajícník a obstarává ji – podobně jako dřevo k zápalům – obec nikoli kajícník. Ostatně ne darmo se knize Leviticus (Vajikra) v židovském prostředí říkává „Derech kohanim“ (Způsoby kněží) a proto je dobré pamatovat, že všechny zde přítomné micwot se týkají v první řadě kněží a teprve poté i nás ostatních, kteří ač kněžími nejsme, máme povinnost být „lidem odděleným a kněžsky aristokratickým“ /ex 19:6/ - A tak i z tohoto obecného pohledu na Vajikra se zas a znovu přesvědčujeme, že korban je něco diametrálně odlišného od toho, jak slovo „oběť“ vnímá moderní svět…

 Sefer Ha-Chinuch :  Pokyn *be-lo melach  poukazuje na to, abychom neznehodnotili obětinu (ať už korban anebo mincha) tím, že ji náležitě neprosolíme. Lépe řečeno, že kněz nepředloží obětinu aniž by ji  neprosolil.

            Biblický text učí: Neodejmeš „sůl smlouvy“ Panovníka svého od žádné obětiny … A dále uvádí: Ke každému korbanu patří také sůl /lv 2:13/; O smyslu tohoto pokynu poznamenává tradice, že má prosolení obětiny ze všech dostupných stran stejný význam jako prosolení masa určeného k pečení. Jako bychom tím chtěli jen podtrhnout, že obětina je naprosto košer.
            Sůl k prosolení obětin je veřejná (obecní) stejně jako dříví určené k pálení na oltáři. Jednotlivec sám o sobě sůl ani dříví neobětuje. To vše se děje pro zvelebení a zvýšení svatosti Chrámu podle pravidla: Nešetříme tam, kde bohatneme…
            Sůl se v Chrámu umisťovala do tří prostorů.  Do solné komory (liškat ha-melach), k podnoží (gabej ha-keves) a na samotný oltář. V solné komoře se prosolovaly porce obětiny (ejvarim), u oltáře se solila mouka (komec) a kadidlo, ptactvo a další obětiny.
          Pokyn *mlichat ha-korban doporučuje obětovat obětiny se solí – tedy prosolit obětní maso a osolit obětní mouku pro mincha. Neboť je psáno: Ke každému korbanu patří také sůl ;
         Proč? To bylo vysvětleno mj. již při studiu pokynu a zbudování stánku – tj. aby jedinec přibližoval k Panovníkovi spořádaně (košerně) a upřímně (jašar). Obětující si uvědomuje že přistupuje s vzácnými a předepsanými (patřičnými) a správně zvolenými věcmi, kam melicha (prosolení) beze sporu patří. Protože sůl jakoby korunuje vůli, učinit přinášený produkt symbolicky dokonalým.
        Tak jako na obyčejné lidské tabuli žádnému pokrmu chuťově nic nechybí teprve tehdy, je-li dost soli, tak i v tomto případě sůl  zvyšuje a završuje vlastní pohnutku přinést to nejlepší a bez vady. 
        Uznává se ještě jeden přirozený symbol soli. Tak jako sůl konzervuje a uchovává skutečnosti na dlouhou dobu (obrazně natrvalo) a chrání je před zkázou a hnilobou, chrání nás kajícníky před zkázou také sůl korbanot tím, že se jedinec do budoucna vystříhá hříchu a v očištěném stavu zůstane „natrvalo“.

            Praktické provedení tohoto pokynu vyžadovalo, že k oltáři bylo zapotřebí přinést obětní díly již nasolené a ty utensilie, které se pouze dosolovaly (mouka, koření, kadidlo), musely být osolené dříve, než byly položeny k pálení. S výjimkou litých úliteb, krve a samotného dřeva na oltářní oheň.

            Výše uvedené skutečnosti (postup, čas, množství a poměry) stanoví tradice. Tóra samotná do takových detailů nezachází,  každopádně stalo-li by se, že kohen opomene pokyny o solení, nijak to samotný korban nediskvalifikuje. Jedině korban mincha, o kterém je v tóře uvedeno výslovně, že nesmí být obětována bez soli.  Podrobněji se tomuto tématu věnují Hilchot issurej mizbeach.

 Platnost tohoto pokynu se váže na existenci Chrámu a je závazný pro mužské příslušníky kohanim pověřené tím, aby dokončili, co podle řádu korbanot zbývá vykonat. Pokud kohen obětované neprosolí anebo neosolí, proviňuje se jak proti pozitivnímu pokynu tak i proti zákazu a je za to pokutován bičováním. (To je nesmírně důležitý detail pro pochopení myšlenkového světa jidiškajt. Kohen není pro smíření „nepostradatelný“. Je jen jeho součástí, ale primární je *tešuva!!)

 Majim tachtonim : (Z komentáře rabejnu Bachaje k Vajikra 2:13)  Mohli bychom se spokojit pouze samotným pokynem. „Ke každému z korbanot přidávej soli anebo ho prosol“. Přesto – a tento detail nepodceňujme – Písmo hovoří „osolíš solí“. Jak tomu rozumět? „Vhodnou solí“ – tedy ani příliš hrubou, že by krev nevsála, ani příliš jemnou, že by pronikla do textury masa.  Do jisté míry můžeme vnímat naši současnou praxi prosolování, jako připomínku korbanot. Z dob existence Chrámu.

            Nicméně na základě midrašů lze soli přiznat ještě další tradiční a symbolický význam, že totiž sůl symbolizuje  *brit – smlouvu uzavřenou během šesti dnů Stvoření. Tehdy bylo spodním vodám (majicm tachtonim) přislíbeno, že se jim dostane kompenzace za to, že jsou od Trůnu dále, než „horní vody na obloze“ tím, že skrze sůl budou participovat na korbanot a ve své „fyzické“ podstatě na úlitbách během svátků H*spodinových. 

Midraš učí: Dolním vodám se začalo říkat vody pláče. Proč?  – Protože ve chvíli, kdy Vznešený rozdělil vody od vod (Budiž obloha uprostřed vod…) a umístil jedny nahoře a druhé dole, daly se spodní vody do usedavého pláče, o kterém referuje Job : Řekám zakazuje ronit (slzy), atak vynáší na povrch prastará tajemství   - kraličtí ovšem překládají v *pšatu : Kterýž řekám zakazuje vylévati se a tím, vynáší na světlo všechno, cožkoli skrytého /jb 28:11/. Rabi Aba učí, že se dolní vody s pláčem loučily s vodami horními naříkajíce: „Běda nám, že nejsme hodny pozvnést s a vaši úrove’n a být tak blíže k Vznešenému a Stvořiteli světů..“  Pak ale zatvrdily svoji tvář, prorazily hlubiny a začaly stoupat na povrch, až Vznešeného natolik namíchly, že je musel  Ten, který způsobuje moři cestu /iz 43:16/ okřiknout: „Co se chováte tak zpupně a ještě pokrytecky předstíráte, že je to z lásky ke Mně a k mému uctění!? Komu co závidíte?  Budou snad někdy horní vyznamenány tak nádherným hymnem, jako je Píseň moře?   Vy, dolní, jste v mnohém „nad“  těmi horními, , protože ne nadarmo jsem  nechal zapsat v žalmech: Pozdvihují řeky zvuku svého, nad zvuk bezpočtu horních (adirim) vod… A nejen to, v budoucnu budete účastny korbanot u oltáře. A to skrze sůl a úlitby!  “ -  Na jiném místě je tento příběh zaznamenám zkratkou. Učíme se, že třetina našeho světa je tvořena pustinou, třetina krajinou obydlenu a třetina mořem. Inu povstalo moře a oslovilo Vznešeného: „Pane Světů, na poušti bude vydán Zákon, v osídlené krajině zbudován Chrám a jaký díl jsi připravil pro mne?: - „V soli, kterou budou dítka Jisroele přinášet během korbanot u oltáře…“

Podle kabaly v sobě nese sůl dva elementy, respektive jejich sílu. Prvek vody i ohně. Žár ohně mění mořsou vodu v sůl. Takže v jejích krystalcích jsou společně oheň i voda. Oheň i voda coby reprezentanti principů, díky nimž přetrvává celý vesmír - palčivého neúprosného ale nezbytného soudu a zároveň životodárného a vše zaplavujícího milosrdenství. Možná i z tohoto důvodu je psáno: : Neodejmeš „sůl smlouvy“ Panovníka svého od žádné obětiny …  Protože bez milosrdenství by vesmír neobstál v soudu Vznešeného ani vteřinu.

A tak milosrdenství stejně jako sůl konzervuje maso na dlouhou dobu a navíc ještě dodává chuti všem pokrmům. A jako sůl dokáže zároveň pustošit, protože posolené místo nepovolí bylině, aby zdárně vzešla, jak to potkáváme v Písmu (jer 17:6;  dt 29:22), stejně tak působí i kategorie soudu. Snad proto mají být obě přítomny u všech tvých korbanot, u *mincha dokonce dvojnásob závazně, jako bys právě „v polích“ všednosti, kam se vydal Jicchak popovídat si v usebrání. Vždyť je-li psáno: Neodejmeš „sůl smlouvy“ Panovníka svého od žádné obětiny … , proč by tóra potřebovala  zdůrazňovat to v případě *mincha ještě znovu a tak důrazně. Z toho vyplývá, že přinášíme-li dobrovolně moučnu oběť uprostřed všedního zaměstnání, jako bychom na zaslíbeni s výpovědní hodnout přísahy: „Skutečně tě uvedu do dědictví a odpočinutí tvého“ tiše odpovídali:“Vpravdě solí milosrdenství a soudu osolím každé své přicházení k tobě…“

 Zpět k tabulce zpracovaných micvot