Projekt KEŠET
 

Tomáš ...


Úvod
 Dohráno, noc v pensionu, snídaně a jede se dál.Do Klatov.  Parta herců, dalo by se říci i kočovníků, cestovala se svým představením "Postel plná cizinců".  Sušice – Horažďovice – Klatovy.

 Vyjeli s divadlem proto, aby pobavili lidi, kteří se do divadla dostanou jen málokdy, neb je to pro ně daleko a hlavně i s cestou finančně náročné.
 Pobavit lidi, je pro mne to, co mě nejvíce těší, baví a dává radost.
 Od dětství jsem všechny členy rodiny nutil, ať se smějí.
 Jako dítě jsme měl pocit, že pokud se někdo nesměje, je smutný.
 Všichni ze mě byli doslova a do písmene totálně šílení, a jen co mě zahlédli, otevřeli ústa, jako by se smáli a vycenili
zuby.
 Byl jsem potěšen, že jsou šťastní.
 Prostě takový divný kluk.
 Tato vlastnost mi zůstala i do dob, kdy jsem vyrostl v dospělého muže a šel studovat DAMU.
 Z Opavy, do Prahy.
 Léta studií utekla jako voda.
 Takže – hurá do světa a živit se herectvím.
 Nikdy jsem netoužil být v angažmá.
 Je to o pocitu – ne svobody – ale pocitu být svobodný ve volbě role,, pokud mi byla nabídnuta – ano, beru, nebo ne, neberu.
 V angažmá by to nebylo možné.
 Tam se řekne – dostal jsi  roli v tom a tom představení – začíná se zkoušet v pondělí a basta.
 Tak jsem si mohl vybírat role jako houbičky v lese.
 Ono, na druhou stranu jich není moc k vybrání.
 A obzvlášť v dnešní době, pomalu vůbec.
 Co naplat, herectvím, které miluji se nevzdám, ale člověk si musí vybrat alternativu, aby nezemřel hlady a měl střechu nad hlavou.
 Vrátím se k našemu putování po Západních Čechách.
 Večer se hraje, druhý den technici složí kulisy a herci se jedou podívat po kraji, po Šumavě, kde je moc krásně a také mnoho kulturních památek.
 Cestou z Horažďovic do Klatov, nás uvítal největší hradní komplex střední Evropy, hrad Rabí.
 Zastavili se a hledali nějaké občerstvení.
 Jelikož již byl podzim, mnoho příležitostí nebylo.
 Potkali jsme jednoho pána, který nám řekl, že kousek odsud je hospoda, a že za ní je ne moc známý židovský hřbitov.
 Volba byla jasná – krásný podzimní slunný den, takže jsem vyrazili k hřbitovu.
 Ležel přímo pod hradem, tak jako by schován na louce mezi domy.
 Atmosféra byla úžasná – klid, nádherné stromy a v jejich stínu náhrobky, které pomalu padaly k zemi.
 Jako těla, jejichž duše splnily svůj úkol a odlétly jako pára do nebes, do jsoucna.
 Aby si vytvořily nový program, aby se to, co poznaly teoreticky, vyzkoušely opět na naší matce Zemi.
 Mí přátelé jsou  ze mne šílení.
 Neudělám krok bez fotoaparátu a fotím, kudy chodím.
 Vše co je okolo.
 A dokonce i je, a oni volají prosím tě nech toho, chceme klid.
 Usměji se a fotím dál.
 Na židovském hřbitově pod hradem, který je opravdu malý a kouzelný, jsem si udělal pár snímků.
 Po jejich zhlédnutí v počítači jsem se zamyslel.
 Ano.
 Budu fotit židovské hřbitovy.
 Ano. Tu krásu náhrobních  kamenů, které jsou doslova a do písmene umělecká díla. 
 A okolí, která je pod stromy ve stínu schovávají.
 Židovské hřbitovy mají zvláštní atmosféru.
 Klid a pocit, že to tam znáte, že jste tam již byli.
A o tom všem si přečtete v této knize, abych se mohl s vámi podělit o zkušenosti, které jsem na židovských hřbitovech poznal a nebo – že by tam na mě čekaly a říkaly – pojď, ukážeme ti krásu naší. Neboj, u nás nestraší.
 

foto: Tomáš Valík 

 
Kounice
 
Tak jedu.
 Prohlásil jsem.
 Vše přichystáno, stativy v kufru a svačina na sedadle.
 Chtěl jsem se již rozjet, a před kapotu skočila Babi.
 Vykřikla: „STOP“!
 Paní Jaruška volala, že nepřijede, a tak pojedu s tebou! I s Filipem!
 Filip se pochlubil tátovi, že pojede na výlet s námi.
 Jiřímu, jeho otci se rozzářily oči.
 Jedu s vámi!
 Měl jsem opravdu radost. Málem jsem se začal i smát, ale ústa ztuhla.
 Nejraději bych řekl, že je něco s motorem a auto nejde rozjet.
 Konečně jsem jednou mohl vyjet fotit hřbitovy sám.
 A pojedu na školní výlet.
 Mířil jsem tentokrát do Dolních Kounic.
 Kamarád Google mi poradil, jak se tam dostat.
 Marně.
 Má prostorová orientace je bod nula.
 Takže i když se kámoš Google snažil sebe víc, dojel jsem v Kounicích přes řeku Jihlavu.
 Rozhlížel jsem se kolem dokola, kde asi najdu v průmyslové části města najít židovský hřbitov.
 Díky radě procházejícího pána jsem se dostal na Šibeniční horu, která se rozkládá nad celým městem.
 Spěchal jsem. Světlo pomalu ale jistě sláblo.
 Když jsem vystupoval z auta, tak má šikovnost a praktičnost způsobila, že jsem pás fotoaparátu, zachytil o držadlo auta a…co se stalo dál, snad nemusím popisovat.
 Naštěstí se malému okatému pomocníkovi nic nestalo a mohl jsem konečně vyrazit.
 Na židovský hřbitov v Kounicích, se vchází malou brankou.
 Za ní se rozkládá – dalo by se říci louka.
 Veliká louka, která je členitá, obehnaná zdí.
 Měl jsem sebou dva dospělé asistenty a jednoho prcka.
 Dnes jsme za to rád, že jsem nemusel popocházet sám po tom rozlehlém hřbitově.
 Jeden asistent mi nosil stativ – mám štěstí na lidi, kteří s láskou a radostí nosí mé těžké nářadí.
 No a druhým asistentem byla Babi.
 S obrovským nadšením vyhledávala zajímavé náhrobní kameny. A neustále se ptala, cože znamenají znaky, které zdobí náhrobky.
 Vysvětlil jsem jí, co znamenají. Že vyjadřují zaměstnání či činnosti zesnulého, který odpočívá v klidu a pokoji na onom místě.
 Jednu z mých nejmilejších fotografií jsem nafotil právě v Kounicích.
 Dokonce jsem si musel lehnout do trávy plné rosy.
 Kámen se skláněl k zemi a z druhé strany ho porůstal mladý břečťan.
Tuto fotografii jsem si osobně nazval – Život a smrt.
 

Vangl (Ivančice)
 


















Vyšli jsme ven přes branku hřbitova.
Ještě jednou jsme se otočili, sedli do auta.
Jiří nastartoval a mířil domů.
„Pojedeme ještě do Ivančic.“
Nic.
Žádná reakce.
Zeptal jsem se pokorně.
„Nevadí to, že ne?“
Jiří se otočil, málem sjel z cesty.
Všichni jsme se strachem málem, víte co.
Otočil se s takřka vražedným pohledem, řekl. 
„Ses zbláznil? Kluci se těší na grilování!!! Už tak jedeme pozdě.
Slíbil jsem jim to již před týdnem!!!“
Smutně jsem se podíval z okna, tvářil jsem se uraženě, jako malý kluk.
„Juro, ale kdy se tam opět dostaneme?
Prosím, já Ti koupím flašku rumu nebo vaječného likéru?“
Dlouho jsem do něj hučel.
Nakonec naštvaně otočil auto.
Nenápadně jsem se usmál.
Nakonec jsme jeli do Ivančic.
Šlápni na plyn. Nechce se mi fotit na dlouhé expozice!
Jiří záměrně zpomalil.
Dojeli jsme i tak včas.
Byla už skoro tma. Zaparkovali jsme před vchodem obřadní budovy.
Bylo zamčeno. Co teď?
Plot byl vysoký. Přemýšleli jsme, jak se dostat na hřbitov.
Jirka našel kousek vedle dlouhé zednické prkno. Přelezli jsme po něm na hřbitov. Nejlíp to šlo malému Filipovi.
Mě s mou šílenou motorikou musel za ruku držet Jirka.
Babi jsme vytlačili jako pytel cementu na stavbě.
Konečně uvnitř. Strnuli jsme. Uvědomili, jsme si, že prkno zůstalo na druhé straně.
No potěš. Spát se nám tam rozhodně nechtělo.
Naštěstí je Jiří velký a silný chlap a nazpět nás přes drátěnou klec přehodil.
Nejlépe to šlo babi a Filipovi. 
Já se svou neblahou motorikou jsem se málem nabodl na kůl plotu.
Vyšli jsme nahoru, malým svahem.
Ticho. Suchá tráva ozdobená listy usínajících stromů, kopřivy lemující zdi, které hřbitov obepínaly.
Babi si sedla na padlý strom a tvářila se jako na prvním rande.
„Počkej, já Tě vyfotím!“
Jelikož se nerada fotografuje, zeptala se.
„Přijel si fotit hřbitov, nebo mně?“
Otočil jsem se a pomalu šel do vrchu.
Vyšel jsem beze slova. Zadíval jsem se na jeden pomník.
Vypadal zajímavě. Chvíli jsem stál a přemýšlel, zdali stojí za topostavit stativ, či ne.
Jsem nešika, a svůj nový stativ většinou dávám dohromady kolem půl hodiny.
Vždy nějakou tyč postavím, a než nainstaluji druhou, ta první se zhroutí.
A když mám namontovat hlavici, trvá mi to opět dalších dvacet mnut. Vzpomenout si kam který šroubek patří je pro mě nadlidská činnost.
Proto, pokud je dost světla, fotím bez něj.
V polotmě to nejde.
Pokud je už temněji, fotím i a 3 minutové expozice-
A takovou dobu by mé stařecké třesoucí se ruce bez stativu těžko nevydržely.
Volala babi. Procházela se mimo mě a Jiřího.
„Pojďte sem – rychle!!!“
Našla pomník, který nahlodal čas.
Uprostřed něj díra, přes kterou byl vidět další náhrobní kámen.
Okno do minulosti.
Tma byla větší a větší, vydali jsme se zpět k autu.
Jeli jsme rychle zpět.
Aby nám kluci neumřeli hlady.

===oooOooo===
 


 

    Tomáš hraje divadlo, píše a zapisuje svět a nádherně fotí. Umí si najít čas a světlo. A svoje návštěvy židovských políček klidu i neklidu si prostě mapuje objektivem. Začal mu z těch návštěv vznikat jakýsi deník. A jako každý deník, je to zápis plný impresí.
     Obrazových, ale i literárních. Někdy jsou to jen cestovní zápisy, jindy obrazy v písmenech. Jeho snímky, jsou pak zase samostatnými příběhy ticha a světla... Jeho imprese, zejména však jeho snímky by si určitě zasloužily i knižní podobu. Tomáš spolu s Babi o tom také docela vážně uvažují. A kde je vůle, dojde nakonec i k naplnění (imircej-hašem).
    Chcete-li jim pomoci a tím si zajistit jeden či více "sponzorských" výtisků, můžete je podpořit u nás nanašem (chewráckém) transparentním účtu. Pro přehledné třídení vašich fin. příspěvků, prosím, uveďte symbol "Tomáš". Děkujeme. 

p.s. Některé z jeho snímků můžete vidět v lepším rozlišení na Rajčeti.


 

KESHET databáze židovských hřbitovů, Kešet, židovské hřbitovy, Projekt Chewra, Čechy, Čechách, Morava, Moravě, České, Moravské, hřbitov, pohřbívání, symbolika, judaismus